Konec annu domini 2021 jsem strávil ve Francii – dobře známo. Byl jsem tam na tříměsíční stáži – rovněž známo. Ovšem pro všechna víkendová horská nesmííírně dobrodružná vypravení jsem poněkud nedopsal, jaká že ta stáž vlastně byla. Inu, akademicky psáno, stáž mne obohatila o mnoho nových poznatků a dovedností, rozšířila mé obzory a síť známostí a přinesla velmi zajímavé předběžné výsledky, jejichž další studium výrazně napomůže pochopení studované problematiky.
Jinými slovy byla stáž rozpačitá, trochu roztomilá a vědecky zcela zbytná. Nejvyšším přínosem bylo, že jsem měl na pár prchavých okamžiků dojem, že začínám trošku rozumět po francouzsky. Joa viděl jsem operaci mozku, to bylo hrubé!
Zčásti si za nevýnosnost projektu můžu sám – byv leniv, uvěřil jsem tvrzením protistrany, že stáž je na mě připravena a že se připojím k běžícím projektům a že není mnoho co organizovat. Byla to chyba, mohl jsem se přivlezle dotazovat, je-li tomu skutečně tak. Mohu-li věřit tomu, že můj nástup bude hladký a stáž proběhne dle stanov očekávaných. Rovněž tak jsem mohl předjímat a ptát se, jestli nestrávím třetinu stáže sepisováním žádosti k etické komisi, abych byl s to realizovat svůj vlastní výzkum. Taky mě mohlo zajímat, jestli na mé občasné konzultace bude mít někdo aspoň skývu času a jestli ten někdo bude hovořit anglicky (stáž byla oficiálně vedena v AJ). A konečně když mi byl můj projekt schválen vedoucí oddělení, mohl jsem se snad doptat, znamená-li to, že mohu počítat s tím, že projekt proběhne.
Nu, líná huba, holé neštěstí. Koneckonců, stáž probíhala na fakultní nemocnici – a medici či mladí lékaři, jak mi prozradila má milá, jsou trénováni k nesmírné asertivitě a značné samosnaze, neboť co si nevyběhají, to nepoznají. To jsem taky zapomněl vědět, to víte, nám přírodovědcům se servíruje vše na zlatém podnose (nemyslel jsem si to, ale teď vidím, že je tomu tak).
Čili celá stáž mi místy připadala jako dobrá komedie, místy jako o něco horší komedie. Byl jsem usazen na ztemnělý konec chodby vedle pokoje uklízeček, ale byl jsem kárán za to, že se nevyskytuji mezi lékaři o patro výš a nejsem součástí kolektivu. Dostal jsem pokyn, ať poštou pošlu z ČR zařízení, jež využiji pro svůj projekt – o týden později již byl pokyn zrušen s tím, že etická komise by můj projekt nestihla za tři měsíce mého pobytu projekt schválit – zásilku jsem obratem posílal zpět do vlasti. Měl jsem tedy alespoň vyhodnocovat parametry pacientů v několika stavech medikace, abych v půlce pobytu dostal důtku, že nemám vyhodnocovat parametry pacientů v několika stavech medikace. Abych aspoň nějakou činnost vykonával, příseděl jsem u vyšetření, jimž jsem ani zbla nerozuměl, ale psal jsem si poznámky. Když už jsem se měl dostat k pacientům, potřeboval jsem se domlouvat s jejich lékařkami, které se rády nechaly nahánět – ve svých kancelářích nebyly většinou k zastižení, ale na e-maily většinou neodepisovaly. Tohle chápu, mají důležitější věci na práci. Ale já jsem byl vcelku bezradný – a nahánět je po celé frankofonní nemocnici nebylo úplně snadné. Některé situace vznikaly nedorozuměním, ale potíž je, že vůbec vznikaly.
Přišlo mi, že jsem v jakémsi shánčlivém prostředí tvrdé konkurence, někde, „kde se píší dějiny“, a nebylo mi tam zcela příjemně. Seděl jsem mimo jakýkoliv kolektiv a připadal jsem si sám. Z kolegů jsem měl pocit, že příliš neví, co si se mnou počít. Jedni nechtěli hovořit anglicky, druzí mařit čas, tak jsem se po čase vzdal veškerých snah o sbližování. Snad se na ty figurky dívám příliš kriticky. Někteří přese všechno byli velmi milí, ba laskaví, a jednal jsem s nimi rád, ale procento strojů či nelidů bylo výrazně nejvyšší, s jakým jsem se kdy setkal.
Když jsem se trochu otrkal, zjistil jsem, že vůbec nejpříjemnějšími obyvateli nemocnice byli pacienti. S nimi se též asi nikdo pořádně nebavil – tak jsme se na sebe aspoň uculovali, když už ten společný jazyk fungoval jen omezeně.
Pár pacientů jsem tedy poměřil a měl radost, že alespoň budu mít nějaká data navíc k nezbytné publikaci. Nu. A tu vysvitlo, že místní data publikovat nemohu, nene. Ale mohu je studovat a použít k dizertaci (kde hodnotím poněkud něco rozdílného).
Byl jsem ze stáže tak zocelený, že už mě taková novinka ani nepřekvapila ani nepohoršila. Těšil jsem se buď na víkend nebo na Vánoce, těžko povědět, kdy jsem se to dozvěděl. Ke konci stáže jsem zaujal smířlivý postoj – ono pochopení nevyhnutelnosti padajícího hovna (anicca, anicca, anicca), kdy se hatí jedna věc za druhou, mi zase jednou pomohlo povznést se nad bahno všedního doktorátu. Poslední týden jsem byl vyloženě spokojený.
Když jsem se posledního dne loučil, hlavní šéfka, tuze přísná a rázná self-made žena, mě velmi vřele objala (covid necovid), čímž mě naprosto zaskočila, odzbrojila a potěšila. Tolika lidskosti jsem se v ní nenadál. Měl jsem radost a ze špitálu jsem odcházel se smíšenými pocity, převažoval ale sentiment a trochu i pocit, že být tam déle, mohlo být leccos jinak.
(A nebylo by, to se ví!)
Nu. A to je ze stáže asi vše. Vive la France! Hory mají přepychové, gastronomii výběrovou, jazyk srandovní. No a lidi? Co já vím? Jsem jen antropolog…
U Olihně Poutníčka 