Pár hřejivých slov úvodem

Vítejte, lidé dobří i špatní, malí i velcí, ženy, ženy a taky muži, lidé s uhry, a předpubescentní nedomrlčata. Vítejte, mí skvělí kamarádi, ba i vy, odpadové společnosti, které jsem možná jaktěživ nespotkal.

Vítejte u Olihně Poutníčka, místa, kde se vše lenivě vleče a kde jsem si sám pro sebe. Jak je psáno, Oliheň Poutníček, toť receptář dobré nálady, deník chrabrého sestovatele a sborník literárního refluxu.

Dostojí se zde prostoru romantickým výletům s květy a peřím, romantickým vstáváním o kuropění, romantické pohodičce ve dvou či třech a potom tomu literárnímu refluxu.

Budu si zde tudíž dělat radost, tropit žerty, ve volné chvilce sepíši to Nejdůležitější poznání světa z okamžiku.

Poznámka k výhradám vůči infantilnímu názvu:

Nelitujmež nápadů trvalých hodnot, jež jsou zplozenci našich výstředností a opileckých mánií. Naopak: rozvíjejmež je! Protože proč by ne? Tvůrci, sebestředy takových myšlenek jsme stále jen my sami a jsme-li pro danou chvíli upřímní sami k sobě, jsme to my v ryzí podobě teď a tady. Proto budiž Oliheň Poutníček svým a mým, ač jeho nom může zavdat podněty k pohrdání a posměškům. Nechmež jej tudíž v míru cedit vodu, v níž se zrodil, a učiňmež jej šťastným chápavostí!

A hlavně, „Poháněno“ WRDpress, tak ústa zkomolmež do velkého Ó, v rámci posvátné úcty k pohánění.

 

S láskou Oliheň Poutníček

Reklamy

Nepravidelné nápady zakavkazské (červenec 2018)

A z nenadálého popudu, dlouho plánovaného, vzešlo onoho léta Páně MMXVIII přesvědčení, že je načase ještě jednou podojit mládí a sílu a spojit výhody žádného aktivního stůdia a laptopického pracovního potenciálu (čili práce z pohodlí a bezpečí domova).

Ve své skriptorní robotě oznámil jsem záměr absencí dvouměsíčních, načež mi byly ruce zulíbány, jakmile jsem s hrdou vírou prohlásil, že korektorskou řeholi nezradím a budu se za správnost a krásnost Čeština bít i ze zahraničí (bez penězí do ciziny nelezí, že). Bylo mi požehnáno a vymalováno.

Tož jsem se vypravil. Letenku za mrzký peníz pořídil, nakupil něco proviantu (a že se tahám se dvěma batožinami, to si asi během výletu neodpustím). Pln smutku rozloučil jsem se s rodinó i Brnem, políbil děvče, jež jsem měl rád a které, až se vrátím, bude na věky věkův v Germánii. Abych mnoho neslzel, odletěl jsem rychle…

Jak jsem přivandroval

A tak se stalo, že jsem jedné noci přilétnul do gruzínského Kutaisi, gruzínského Brna, kde jsem měl přislíbený nějaký ten tradiční Couchsurfink. U jistého šamánka Zeda. Něco negativních referencí (jako že nebývá často doma, bývá tam jen jeho stará máteř a chce peníze) mi těžkou hlavu nedělalo. Chyby přec činíme všickni, není-liž pravda.

Pomocí místní hromadné dopravy, tzv. maršrutky, jsem se dopravil z letiště do centra, odkud jsem odcupital (obtěžkán svým batožinným požehnáním) nakrásně před Zedův domeček, pěkný, s bohatou zahradou plnou flóry a zdmi pomalovanými válečnými a esoterickými malůvkami. A Zed osobně? Nebyl doma, byla tam jen jeho stará máteř a chtěla peníze. I tož jsem jí žádné nedal a ani sám jsem se nedal, že mám přislíbený nocleh a že zděs přespím. Ona kulhavě pochopila, že se mnou nepochodí a nabídla mi pokoj, lůžkoviny, ba bohatou snídani připravila. Přesně dle mého gusta.

Zed je balnoj. Spráskli jsme ruce a bylo po debatě.

No jo, ale što to značí „balnoj“? To už náš milý rusofílek netušil. (Totiž ono se v Gruzii mluví rusky. A taky gruzínsky, ale to neznamená nic.) Po nějakém tom doptávání vyšlo najevo, že je Zed choř. Navíc nemá práci a každý den se u dveří objeví jeden turista. Šikovný Couchsurfink panáček, což? Co naplat, rozhodnul jsem se nepřilévat oleje v oheň, a dalšího rána jsem Zedovu ubytovňu opustil. Stejně je otázka, zda je chlapec vskutku nemocen, nebo pouze lanaří naivní turisti v ústrety staré máteře, aby je dojala svou starostí a vyždímala z nich něco dengoj.  I mi se zželelo a v pokojíku po mně zůstalo něco almužny.

Super dobrodrůžo, ne?

Kutaisi

Kutaisi je ubohé město.

To mi bylo zřejmo hned od počátku, kdy jsem vážil své kročeje po periferii nemoha se dopátrat maršrutky adin. Od Funi jsem znal, že se Gruzínci touží považovat za Evropany. A všude kolem mě se válela Indonésie. Prach, broky, špína, odpadky, polorozpadlé haciendy starých dobrých časů, obyvatelstvo posedávající na zápraží a prázdně pozorující holuby a domácí zvěř. Psi volně pobíhající, polehávající. Kočky volně pobíhající, polehávající. Mrtví, či živí, to působilo jako totéž. Vozidla, či auta (poněvadž Gruzínci jsou na rozdíl od Indonésanů pěkně po europsku autový národ) bez nárazníků, kapoty, nicméně pojizdné, posmrkávají po zaprášených silnicích. Všude kolem šílená gruzínská hieroglyfika. A ještě ti lidé – ačkoliv byli všude, nezdáli se vstřícní, ba ani příliš přátelští. Uhýbavé pohledy a přitom ostražité, bylo na nich vidět, že ve mně tuší turistu. Neusmívali se však. K selfie nedošlo. Snad městský typ, říkám si, a vybavuji si zkaky o nejvstřícnějších a nejmilejších lidech, které kdy snad všichni, kdo už v Gruzii pobyli, potkali a o nichž vyprávěli lákavé baječky. Snad městský typ…

Kutaisi je ubohé město. A po asi pěti dnech jsem je začal mít rád. Bývalá Kolchida (pro ty žalostně nepolíbené: Kolchida bylo to místo, kam se Iásón vypravil s Argonauty pro Zlaté rouno). Kromě samotného centra a kostelů je to poněkud nešťastný kousek rozpadajícího se skvostu. Před pár desítkami let muselo být Kutaisi poměrně pěkné město. Nějakou zapeklitou finanční infuzí ze SSSR tu vyrostlo množství pěkných vilek obehnaných nádhernými ploty, se zahradami bujícími vegetací, ovocem, zeleninou, květy…

Dodnes však zůstaly výstavními toliko rostliny. Stromy, keře, všechna zeleň tu bují stále. Ovšem dílem neúprosným Chronem a dílem nekvalitními materiály, jichž se bezesporu užilo, se vše pomalu rozpadá, hroutí. Místní jsou, zdá se, spokojení, mají-li střechu nad hlavou. Je-li omítka slezlá do nepoznana, branka rezavá, že nejde otevřít, okna vybitá, nebo úplně chybící, zmíněná auta bez nárazníků, hlavně, že se pohybují, hlavně, že dům (nebo aspoň většina místností) stojí… Asi to chápu. V Gruzii, zdá se, není peněz na rozdávání a tudíž místní žijí s tím, co mají, respektive nemají. A to je hotová Indonésie.

Právě proto jsem začal mít Kutaisi rád. Je takové šedivé, umouněné, přežívá na zašlé slávě (Kolchida je zapomenuta úplně, slávou myslím všudypřítomné rozpadající se vilky staré pár desítek let). Překrásné ploty a výstavní branky s dávno zašlým leskem, které chytly patinu rzi a opotřebení. Ale jaká variabilita v nich stále dříme! Vypadá to, jako by každá vilka měla branku na zakázku. A třeba taky měla. Měla, a dnes z toho zbyly smutné pohledy zpoza plotu.

Gelati a Motsameta

O víkendu jsem si pak vyrazil na výlet. Tedy o sobotě, neboť o neděli pak jsem pokročil směrem k Tbilisi. Tož sobota.

Obok Kutaisi nachází se vznešený spirituální komplex. Zove se Gelati, momentálně je zavzat v UNESCO a v minulosti jej nazývali též novými Aténami či druhým Jeruzalémem. Kdo nebyl v Aténách ani Jeruzalémě, rychle pochopí proč. Mělo jít o kulturní a edukační středisko regionu. Tuším, že znal-li bych o Aténách a Jeruzalémě více, přirovnání by znělo spíše absurdně. To však nemění nic na tom, že klášterní komplex byl malebný a jeho historický regionální význam nebyl pouze drobný.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Takto vypadá typická kaplička s podloubím na Gelati. Spodek vynechán, tam bylo národa…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pro veliký úspěch totéž ještě jednou. Vlevo polák.

Jedná se vlastně o klášterní soustavu několika kostelů (tuším, že právě dvou), zvonice a podpůrných budov (tož nějaké to skriptorium, dormitář, krásné zídky a tak dále). Jak jen to Gruzínci umí, vše stojí pěkně na kopečku, takže je od kláštera pěkný výhled do okolí a z okolí pěkný výhled na klášter.

Klášter se zrovna kurýroval, čili hlavní katedrála sv. Panny byla obležena lešením. Vevnitř probíhal patrně křest. Napřed nějaký ten zpěv, plno lidí, hustě zarostlý patriarcha a potom už jen řev lidského pomazaného. Škoda těch lidí, ten kostel byl mimořádně zběsile pomalován, prastaře a ve značné hustotě. Všude vonělo kadidlo, atmosféra liturgická, vytrhávala myšlenky kdesi jinam… Menší kostel sv. Jiří byl neobležen a liduprostý. Malby byly i zde velikolepé… Ze všeho čišelo posvátné stáří a hlavně neměnnost mnoha staletí. Vždyť ty fresky jsou (teď jsem se dočetl) z 12. až 18. století. A to už je nějaký věk.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Báň.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

I toť, kostel sv. Jiří, bohatý freskový dekor, liduprostý, stařičký.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A aby se neřeklo, zděs i jakýs ten hlavní chrám svaté Panny. Větší, ale poněkud přelidněný, s Rumcajsem někde dole. Měl jsem skrupule k focení. A přece hle, malby plnohodnotné. Těch barev… A též báň.

Když jsem se dosti vynakoukal, vítr změnil směr a já se vydal po něm, směrem k druhému klášternímu komplexíku, méně významnému a taky méně pěknému!

Motsameti se jmenuje. A i ten by byl na naše drobné české poměry považdován za významný. A byl tuze krásný, a přece mu chyběla velikolepost gelatského kláštera. Motsameti je vystavěn vyloženě na skále. A co dodat. Byla tam svatba, hodně žen na podpatcích, v nichž neuměly chodit, drahá auta, foťáky a úsměvy. A bouřka. S přeháňkou. Ovšem i zde byl patriarcha s mnoha vousisky jako Rumcajs a zapudil mne od ikonostasu, kde jsem se neobezřetně ochomýtal.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Motsameti na skále kámoš.

A pak maršrutka do hostelu, spát a ráno pak Tbilisi. Juhu!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A na zastávce maršrutky ujo a divočina.

Koda. Co mi Indonésie dala a co mi vzala (8. 4. 2017)

(Sorry, this is seulement in Czech.)

V nešťastném pohnutí mysli dne 8. dubna sedím u pláže v Makasaru. Píši a žaluji, že Indonésie mi vzala následující.

(Patrně:)

  • nehet levého prsteníčku (nepotvrdilo se – nehet se uzdravil),
  • mp3 přehrávač SansaClip (nepotvrdilo se – přehrávači stačilo rebootovat systém, což bravurně odvedl otěcoj kolež z práce. Viva!),
  • fotoaparát (smutná skutečnost),
  • píčatoč (kdo hloupě koupí, rozhodně prohloupí, vlastní blbost, k tomu haním Lenovo a nějakou webovou stránku, kterou si nepamatuju).

Čili se ukázala má optimistická nátura. Nakonec, jak psáno v závorkách, vše dopadlo přirozeně lépe. Přesto však z elektroniky přežila ta laciná polovička.

Dále mi Idnonésie vzala (psáno již s klidnějším srdcem):

  • půl roku života v Evropě,
  • 45 000 českých zlatých,
  • sto možností jít na pivo s přáteli,
  • možnost a čas najít si rozumnou práci během mé absence doma,
  • staré předsudky,
  • patrně sandále (ač ještě víceméně držely… Nakonec v nich chodím nakupovat ještě i na konci června 2018, již však nefungují, jak by měly. Dnes, kdy konečně přeposílám zápis Olihni Poutnické, jsou již sandály na pravdě boží, obouvám zcela nové),
  • ideály o tom, že učitelské řemeslo mě jednou spasí (k tomu jistě nedojde),
  • duši – nejméně 100x – z fotek s místními obyvateli,
  • iluze o Bali a o turistech (ač to přeci bylo i krásné),
  • víru ve spásu světa prostřednictvím eko-aktivit,
  • dvě propisovačky!!! (které jsem věnoval),
  • pexesa, razítka, vlajku ČR a další hlouposti, které jsem tam právě za tímto účelem tahal.

A co mi Indonésie dala?

  • Divoký vzhled a střapatý vlas (vypadal jsem ke konci jako strašlivý lesů pán, jak vidno v předešlém příspěvku),
  • tuším, že vši (nepotvrzeno :oD),
  • tuším, že streptokoka (nespecifikováno, něco mi však půlku nehtu sežralo a já to nebyl),
  • nové předsudky,
  • tři prdele poznání,
  • podezření o posrané imunitě (a vnitřní nejistota ohledně mnoha nemocí a chorob, jichž jsem mohl vítězoslavně nabýt),
  • mrzkou znalost indonéštiny,
  • asi 5 nových dobrých přátel, které v životě snad ještě uvidím,
  • bandu nového oblečení, především košil à la batik,
  • nějaké mince a bankovky do sbírky,
  • v pysk pěkných fotografií (pokud zbylá elektronika přežije),
  • nový píčatoč, drobný, nejlevnější, z druhé ruky a mimořádně zenový (čti pomalý jako slimáč),
  • v pysk pěkných a náramných vzpomínek,
  • přesvědčení, že sežeru vážně cokoliv – a většinou mi to dokonce chutná (ať je řeč o hadu, psu či nesmírném chilli),
  • Javánce, Bambangy a Torádže,
  • na sto telefonních kontaktů, které nikdy nevyužiji,
  • krásu indonéských (a vůbec asijských) dívek,
  • nejlepšího Valentýna za život,
  • cirka 6 CS referencí a 2 WA zkušenosti,
  • poprvé za život opravdový stesk po domově či domovině, též po antropologii,
  • torádžský umrlčí artefakt, mapu západního Sulawesi, několik náramků a semínek z hadího ovoce,
  • šváby (home sweet home), kudlanky (pagoda), strašilku (Ungaran), bičovce (Semarang Indah), obří můry a motýly a brouky (Rantelemo), mnohonožky, pestrobarevné vážky a opice,
  • pochybnosti o islámu, jakož i o křesťanství,
  • nasi goreng, gado gado, pisang goreng, randang, wedang…
  • krásu indonéských dívek ještě jednou (ach, ty vlasy!) – beztak právě kolem mě nějaká prošla,
  • díky Susan povědomí o sociálních médiích, pop-kultuře, nakupování a americkém slangu (ač jsem se tomu vší silou snažil vyhnout),
  • minimum hudby, žel, kvalitní – avšak gamelan (není nakonec zdaleka pravda, pouze jsem jí přicházel na chuť déle. Nakonec tak mám Tigapagi, The Sigit, gamelan, Susu Kacang a Franky & Jane),
  • sny, náměty, inspiraci,
  • Důl na modrou barvu a Zoo a pár stupidních básniček,
  • další důkazy, že dobří lidé jsou úplně všude,
  • velkolepost a majestátnost obrovských sopek,
  • čínská prsa a poprvé za život chuť vydat se do Číny, ale též Laosu, Barmy a Thajska a Nepálu,
  • základní poznání rýže a taky čaje, kávy, kakaa a ovocí a kokosů,
  • a konečně taky tento blog. :o)

A tím je příběh Indonésie uzavřen. Bylo to krásné, děkuji.

XIV) Land above the clouds – Negeri di atas awan (7. 4.)

With my CS buddy from Tallunglipu Frans and his friend Yogi (who might have been gay, or a chieftain’s offspring, someone between Adamčík and Eka) we went for the last hike in Indonesia. And we went to the land above the clouds, Negeri di atas awan.

Started in the night, we hiked up for 3 hours, having a beautiful conversation about Toraja and without any problem we got up there, still in the night. Well, we waited until a day and the view were unveiled stunning me. The clouds were all below us, like a blanket, covering the land below almost completely.

We enjoyed the view and tourists, and went down again, taking a shortcut (in Indonesian kompas) and as anywhere, this shortcut was not only longer, but also much much worse! ;o)

DCIM100MEDIA

Land above the clouds, celestial peak of Sulawesi. Then Frans, Yogi and one gaunt Czech Wose.

Through ricefields, buffalo (fuffalo) shit and piss, down the mudslides, across a river and huge boulders till the village.

It was a very nice and pleasant journey. After that we took a long sleep and after getting up I left Tallunglipu and Sulawesi. I went back to Semarang, to say farewell to Syaiful, Ari, Hani and Susan. To leave Indonesia and start a brand new life in the Czech Republic, to strive for a job and Ph.D, but that is another story.