Pár hřejivých slov úvodem

Vítejte, lidé dobří i špatní, malí i velcí, ženy, ženy a taky muži, lidé s uhry, a předpubescentní nedomrlčata. Vítejte, mí skvělí kamarádi, ba i vy, odpadové společnosti, které jsem možná jaktěživ nespotkal.

Vítejte u Olihně Poutníčka, místa, kde se vše lenivě vleče a kde jsem si sám pro sebe. Jak je psáno, Oliheň Poutníček, toť receptář dobré nálady, deník chrabrého sestovatele a sborník literárního refluxu.

Dostojí se zde prostoru romantickým výletům s květy a peřím, romantickým vstáváním o kuropění, romantické pohodičce ve dvou či třech a potom tomu literárnímu refluxu.

Budu si zde tudíž dělat radost, tropit žerty, ve volné chvilce sepíši to Nejdůležitější poznání světa z okamžiku.

Poznámka k výhradám vůči infantilnímu názvu:

Nelitujmež nápadů trvalých hodnot, jež jsou zplozenci našich výstředností a opileckých mánií. Naopak: rozvíjejmež je! Protože proč by ne? Tvůrci, sebestředy takových myšlenek jsme stále jen my sami a jsme-li pro danou chvíli upřímní sami k sobě, jsme to my v ryzí podobě teď a tady. Proto budiž Oliheň Poutníček svým a mým, ač jeho nom může zavdat podněty k pohrdání a posměškům. Nechmež jej tudíž v míru cedit vodu, v níž se zrodil, a učiňmež jej šťastným chápavostí!

S láskou Oliheň Poutníček

Putinavirus (PUTA-22)

V úterý mi jedna kolegyně napsala, že má koronavirus. Překvapilo mě to, neboť jsem úplně zapomněl, že taková věc mezi námi ještě koluje.

Totiž v únoru se začal šířit mnohem destruktivnější virus, propukla pandemie zhoubného Putinaviru (PUTA-22). Za ohnisko nové pandemie světoví experti označili ruskou metropoli Moskvu. Zatímco COVID-19 patrně vzniknul pojídáním luskounů, virologové soudí, že PUTA-22 vzniká z přebujelého pití vodky.

Virus se ve své mimořádně agresivní formě přelil z Moskvy napříč Rusí a Lukašenkystánem, kde způsobil značné ztráty. Zdaleka nejhorší situaci však pozorujeme na Ukrajině. Putinavirus ve velkém kosí celá města i vesnice. Západní lídři pro jistotu Ukrajinu poslali do izolace. Sice poskytují dodávky vakcín, ale odmítají vystavit riziku více než injekční stříkačky. Co se stane, když se virus prohryže ukrajinskou izolací dále na západ?

Bohužel pozorujeme, že již nyní objevují menší ohniska Putinaviru na západ od izolované Ukrajiny. Projevuje se elitářstvím, xenofobií, egocentrismem, extrémním nacionalismem, prašivostí a zápachem z úst.

Injekční stříkačky jsou fajn, ale chtělo by to lék, ať se to svinstvo přestane šířit…

Co vlastně celá ta slavná stáž?

Konec annu domini 2021 jsem strávil ve Francii – dobře známo. Byl jsem tam na tříměsíční stáži – rovněž známo. Ovšem pro všechna víkendová horská nesmííírně dobrodružná vypravení jsem poněkud nedopsal, jaká že ta stáž vlastně byla. Inu, akademicky psáno, stáž mne obohatila o mnoho nových poznatků a dovedností, rozšířila mé obzory a síť známostí a přinesla velmi zajímavé předběžné výsledky, jejichž další studium výrazně napomůže pochopení studované problematiky.

Jinými slovy byla stáž rozpačitá, trochu roztomilá a vědecky zcela zbytná. Nejvyšším přínosem bylo, že jsem měl na pár prchavých okamžiků dojem, že začínám trošku rozumět po francouzsky. Joa viděl jsem operaci mozku, to bylo hrubé!

Zčásti si za nevýnosnost projektu můžu sám – byv leniv, uvěřil jsem tvrzením protistrany, že stáž je na mě připravena a že se připojím k běžícím projektům a že není mnoho co organizovat. Byla to chyba, mohl jsem se přivlezle dotazovat, je-li tomu skutečně tak. Mohu-li věřit tomu, že můj nástup bude hladký a stáž proběhne dle stanov očekávaných. Rovněž tak jsem mohl předjímat a ptát se, jestli nestrávím třetinu stáže sepisováním žádosti k etické komisi, abych byl s to realizovat svůj vlastní výzkum. Taky mě mohlo zajímat, jestli na mé občasné konzultace bude mít někdo aspoň skývu času a jestli ten někdo bude hovořit anglicky (stáž byla oficiálně vedena v AJ). A konečně když mi byl můj projekt schválen vedoucí oddělení, mohl jsem se snad doptat, znamená-li to, že mohu počítat s tím, že projekt proběhne.

Nu, líná huba, holé neštěstí. Koneckonců, stáž probíhala na fakultní nemocnici – a medici či mladí lékaři, jak mi prozradila má milá, jsou trénováni k nesmírné asertivitě a značné samosnaze, neboť co si nevyběhají, to nepoznají. To jsem taky zapomněl vědět, to víte, nám přírodovědcům se servíruje vše na zlatém podnose (nemyslel jsem si to, ale teď vidím, že je tomu tak).

Čili celá stáž mi místy připadala jako dobrá komedie, místy jako o něco horší komedie. Byl jsem usazen na ztemnělý konec chodby vedle pokoje uklízeček, ale byl jsem kárán za to, že se nevyskytuji mezi lékaři o patro výš a nejsem součástí kolektivu. Dostal jsem pokyn, ať poštou pošlu z ČR zařízení, jež využiji pro svůj projekt – o týden později již byl pokyn zrušen s tím, že etická komise by můj projekt nestihla za tři měsíce mého pobytu projekt schválit – zásilku jsem obratem posílal zpět do vlasti. Měl jsem tedy alespoň vyhodnocovat parametry pacientů v několika stavech medikace, abych v půlce pobytu dostal důtku, že nemám vyhodnocovat parametry pacientů v několika stavech medikace. Abych aspoň nějakou činnost vykonával, příseděl jsem u vyšetření, jimž jsem ani zbla nerozuměl, ale psal jsem si poznámky. Když už jsem se měl dostat k pacientům, potřeboval jsem se domlouvat s jejich lékařkami, které se rády nechaly nahánět – ve svých kancelářích nebyly většinou k zastižení, ale na e-maily většinou neodepisovaly. Tohle chápu, mají důležitější věci na práci. Ale já jsem byl vcelku bezradný – a nahánět je po celé frankofonní nemocnici nebylo úplně snadné. Některé situace vznikaly nedorozuměním, ale potíž je, že vůbec vznikaly.

Přišlo mi, že jsem v jakémsi shánčlivém prostředí tvrdé konkurence, někde, „kde se píší dějiny“, a nebylo mi tam zcela příjemně. Seděl jsem mimo jakýkoliv kolektiv a připadal jsem si sám. Z kolegů jsem měl pocit, že příliš neví, co si se mnou počít. Jedni nechtěli hovořit anglicky, druzí mařit čas, tak jsem se po čase vzdal veškerých snah o sbližování. Snad se na ty figurky dívám příliš kriticky. Někteří přese všechno byli velmi milí, ba laskaví, a jednal jsem s nimi rád, ale procento strojů či nelidů bylo výrazně nejvyšší, s jakým jsem se kdy setkal.

Když jsem se trochu otrkal, zjistil jsem, že vůbec nejpříjemnějšími obyvateli nemocnice byli pacienti. S nimi se též asi nikdo pořádně nebavil – tak jsme se na sebe aspoň uculovali, když už ten společný jazyk fungoval jen omezeně.

Pár pacientů jsem tedy poměřil a měl radost, že alespoň budu mít nějaká data navíc k nezbytné publikaci. Nu. A tu vysvitlo, že místní data publikovat nemohu, nene. Ale mohu je studovat a použít k dizertaci (kde hodnotím poněkud něco rozdílného).

Byl jsem ze stáže tak zocelený, že už mě taková novinka ani nepřekvapila ani nepohoršila. Těšil jsem se buď na víkend nebo na Vánoce, těžko povědět, kdy jsem se to dozvěděl. Ke konci stáže jsem zaujal smířlivý postoj – ono pochopení nevyhnutelnosti padajícího hovna (anicca, anicca, anicca), kdy se hatí jedna věc za druhou, mi zase jednou pomohlo povznést se nad bahno všedního doktorátu. Poslední týden jsem byl vyloženě spokojený.

Když jsem se posledního dne loučil, hlavní šéfka, tuze přísná a rázná self-made žena, mě velmi vřele objala (covid necovid), čímž mě naprosto zaskočila, odzbrojila a potěšila. Tolika lidskosti jsem se v ní nenadál. Měl jsem radost a ze špitálu jsem odcházel se smíšenými pocity, převažoval ale sentiment a trochu i pocit, že být tam déle, mohlo být leccos jinak.

(A nebylo by, to se ví!)

Nu. A to je ze stáže asi vše. Vive la France! Hory mají přepychové, gastronomii výběrovou, jazyk srandovní. No a lidi? Co já vím? Jsem jen antropolog…

Sláva Ukrajině!

Kdysi jsme byli na koloběžce a kole v Bělorusku a na západní Ukrajině. Byl to moc pěkný výlet. Obě ty země jsou čapkovsky zvlněné právě tak, aby nebyly placaté jako stůl. Jelo se nám dobře. Projížděli jsme pestrobarevnými vesnicemi a podél sáhodlouhých zrajících polí, taky městy s rozdrásanými silnicemi, kde v noci nesvítily lampy. Míjela nás stařičká (a v našem mladickém pohledu romanticky krásná) sovětská vozidla. Byly to tehdy moc chudé země a i my, Češi, jsme to vnímali.

Potkávali jsme spoustu lidí, mladých i starých. Někteří studovali, někteří snili, někteří nadávali na politiku, někteří se politice věnovali. Jedni byli farmáři, jiní umělci, další byli informatiky, lékaři, šamany, ale i vojáky. Byli to lidé pohostinní a milí (snad s jedinou výjimkou) a bylo krásné s nimi mluvit. Lidé z měst mluvili anglicky, lidé z vesnic rozuměli polsky. My jsme rozuměli hůře, ukrajinština i ruština (Bělorusové mluví většinou rusky) mají ty podivné přízvuky, s azbukou jsme se pomalu sžívali, a přesto jsme v těch lidech poznali takovou tu transcendentální slovanskou přízeň.

A tak jsme projížděli tím kusem světa, oči doširoka otevřené koukaly na krásné holky a obilí všude, uši doširoka otevřené novým zvukům, chuťové pohárky plné kvasu a draniků a syrků. Ukrajinská babička v Malnivu nám nabídla chléb s cukrem, Ihor tamtéž přespání na slámě, Bělorus Maksim s manželkou v Kletsku mega super šubu (čili rybu v kožichu) a poleženíčko pod obřím šamanským bubnem, jiní šamani v běloruském Pinsku nám dopřáli nejpříšernější paranoidní noc s managou, ukrajinský voják u Medyky po nás chtěl pasy, aby nás posléze pozval na vodku a další a další a další. A samozřejmě můj milý Evžen v Minsku a celá jeho nádherná suita intelektuálů…

Milovaný sentiment.

Před týdnem putinovské Rusko podepřené lukašenkovským Běloruskem napadlo Ukrajinu.

A já jsem civěl s vyvalenýma očima na monitor a nechápal jsem, co se děje a jak je to možné. První zprávy hlásily, kde všude na ukrajinském území bouchají bomby. Následovalo politické rozhořčení a odsouzení ze všech stran. Byl jsem paralyzovaný a uvědomoval si, že dnes končí můj krásný svět, jaký jsem znával.

Připadal jsem si najednou naprosto marný, zbytečný. Tušil jsem, že Ukrajina je do pár dní ztracena. Myslel jsem si, že západní civilizace vydá několik rozhodných rezolucí a utichne. A že se bude čekat na to, až se nenasytný Putin za pár let rozhoupe napadnout Slovensko nebo Polsko nebo Pobaltí. Ale hlavně mi bylo líto té nesmírně obludné nespravedlnosti, která nikdy neměla právo spatřit světlo světa. Byl jsem dokonale paralyzovaný.

Spolu se mnou patrně většina světa, který dění sledoval a zároveň nemusel vydávat exekutivní rozhodnutí.

Uplynulo asi dvanáct dní. Děje se toho hrozně moc, původně gumový čas se nějak rozhýbal. Ukrajina se brání, Zelenský je oficiálně hrdina, Putin arcikacíř a Lukašenko jeho smrdutý nohsled. Válčí se. Lidé umírají. Ukrajinci prchají po statisících. Vyčarovaly se jednotné sankce proti zlořádu. V ruských a běloruských městech vyšly tisíce lidí protestovat proti nesmyslné bratrovražedné válce – a jsou krutě bity.

Totálně odevzdanou beznaději ve mně nahradil širokolehlý smutek a lítost. Napsal jsem něco povzbudivého Evženovi do Minsku. Věděl jsem, že je ten chlapec liberálně smýšlející a že jej současná situace těžce zasáhne. Během Běloruského jara, před brutálním armádním potlačením protestů, Evžen srdnatě demonstroval za svobodné Bělorusko. Včera mi odepsal, že se už nějaký čas skrývá v cizím bytě. Běloruské represivní složky demonstranty sadisticky přetváří na bramborovou kaši. Zde je osamocený kousek liberálního pohledu na věc: „You probably saw videos how brave Ukrainians stop Russian military with bare hands. And the sad thing is that in a sense it looks less scary than to protest here in Belarus. Soldiers in general do not have objective to kill and torture civilians. But police in Belarus does. They are educated to do exactly this — beat and torture their own citizens. So people who protest now in Belarus are very brave…“

Co lze na takovou zprávu odepsat? Evžen na mě apeloval, abychom tlačili na naše vlády, ať odpovídáme stále tvrději, stávající sankce jsou neúčinné a obyčejní lidé trpí. Ukrajinci umírají, válčí, prchají. Bělorusové a Rusové nemohou mluvit. Nemohou protestovat. Nemohou utéct. Nemohou nic.

Tohle není pouze válka Ukrajiny s Ruskem. Za svobodnou Ukrajinou stojí ohromné množství umlčených Bělorusů a Rusů, těch, kterým násilím vyřízli jazyk. Uvědomme si, že i za tyto lidi momentálně Ukrajina bojuje. A hlavně buďme opatrní na všemožné národní generalizace. Pokud se má historie opakovat a Putin je novým Hitlerem, tentokrát nesmíme být těmi, kdo divoce odsune všechny Rusy a Bělorusy. Navzdory všemu, co se děje, zůstaňme prosím lidmi.

—————————————————–

Z okna mi visí ukrajinská vlajka. Kéž by toto ubohoučké symbolické minimum aspoň jednomu Ukrajinci trošku zvedlo morálku.

Sláva Ukrajině!