Pár hřejivých slov úvodem

Vítejte, lidé dobří i špatní, malí i velcí, ženy, ženy a taky muži, lidé s uhry, a předpubescentní nedomrlčata. Vítejte, mí skvělí kamarádi, ba i vy, odpadové společnosti, které jsem možná jaktěživ nespotkal.

Vítejte u Olihně Poutníčka, místa, kde se vše lenivě vleče a kde jsem si sám pro sebe. Jak je psáno, Oliheň Poutníček, toť receptář dobré nálady, deník chrabrého sestovatele a sborník literárního refluxu.

Dostojí se zde prostoru romantickým výletům s květy a peřím, romantickým vstáváním o kuropění, romantické pohodičce ve dvou či třech a potom tomu literárnímu refluxu.

Budu si zde tudíž dělat radost, tropit žerty, ve volné chvilce sepíši to Nejdůležitější poznání světa z okamžiku.

Poznámka k výhradám vůči infantilnímu názvu:

Nelitujmež nápadů trvalých hodnot, jež jsou zplozenci našich výstředností a opileckých mánií. Naopak: rozvíjejmež je! Protože proč by ne? Tvůrci, sebestředy takových myšlenek jsme stále jen my sami a jsme-li pro danou chvíli upřímní sami k sobě, jsme to my v ryzí podobě teď a tady. Proto budiž Oliheň Poutníček svým a mým, ač jeho nom může zavdat podněty k pohrdání a posměškům. Nechmež jej tudíž v míru cedit vodu, v níž se zrodil, a učiňmež jej šťastným chápavostí!

S láskou Oliheň Poutníček

Reklamy

Příběh Bosny aneb O neobvyklém putování

Poznámka: toto je skutečný příběh, který se skutečně uskutečnil. Nám přišel natolik silný a dojemný, že jsme usoudili, že by bylo pěkné se oň podělit. Tudíž jsem navázal spolupráci s tuzemským „cestovatelským“ plátkem CockTale a věřili jsme v pěkný článek. Bohužel jsme z našeho putování neměli příliš fotografického materiálu, pročež se spolupráce s plátkem zvrhla v téměř rok trvající martyrium představující zápas o fotky a nekonečně se odkládající datum vydání. Když článek konečně letos v září spatřil světlo světa, původní text byl zkrácen na čtvrtinu, přepsán a ponechán byl plný chyb gramatického, věcného i stylistického rázu (podotýkám, že chyby zely výhradně v textu, jenž byl upraven či přepsán redakcí). Smutné je, že s touto okleštěnou verzí jsem se setkal o několik měsíců dříve, chyby v ní detekoval, poctivě poznačil a poslal nazpět v dobré víře, že redaktoři si dají tu práci a překlepy (či neznalost?) v psaní i/y a další zvěrstva napraví. Jak se ukázalo, nestalo se, chyby zůstaly a ostuda nechť padá na hlavu autorovu! Mnohokrát tedy děkuji.

Zde je tedy text původní, nekleštěný (bez zásahu kléru), věrohodný. A hlavně bez chyb!

Onoho léta 2017 žili byli tři cestovatelé. Tři cestovatelé putující stopem na jih, z české vlasti k moři, do Černé Hory a podle chuti a času i ještě dál. Dva z nich byli lidé a jmenovali se Ondřej a Noemi a třetí byl pes, fena, kříženkyně belgického ovčáka a československého vlčáka, jmenovala se Alma a byla to nejlepší přítelkyně člověka.

Přátelé vyrazili skromně vlakem z úchvatného Bohumína do prokleté Břeclavi a potom již vlastními stopovacími dovednostmi z prokleté Břeclavi v cuku letu do přestupní Bratislavy, a přátelské Budapešti. Cesta byla suchá, bylo horké, ba parné léto. Ačkoliv se Ondřej zpočátku neubránil jistým předsudkům vůči stopování s vlhkým čumákem, dokázali i s Almou obdivuhodně rychle přimět ochotné a nadšené řidiče ke spolupráci. Nikdo si nedokázal představit zamotaný sled událostí, který měl nastat po Sarajevu! Ale nepředbíhejme.

Pro přesun z přátelské Budapešti do bombastického Sarajeva využili tři přátelé služeb přepravní platformy BlaBlaCar. Ta funguje tak, že pasažér za úplatu (aneb předem dohodnutý příspěvek na benzín) cestuje s běžným řidičem jedoucím po stejné ose. Taková přeprava bývá mnohem levnější a rychlejší nežli konvenční přeprava, a pořád jistější nežli stopování, zadaří-li se sehnat šikovného řidiče s podobnou trasou. A přesně takový byl muž s krycím jménem Jacek, typologický Polák, podnikavec, duše otevřená a mimořádně houževnatý jezdec, který si svých průměrných 20 hodin z Varšavy do Sarajeva šlapal bez spánku. Brzy vyšel najevo Jackův kladný vztah k psům, čehož si Alma vysoce cenila. Místy údajně převážel do Schengenu chovná štěňata z Bosny. Ačkoliv místy vypadal, že snad za volantem usnul, tak drobná očka po cestě měl, dovezl své pasažéry pohodlně až do Bosny a Hercegoviny. Tam ještě společně podnikli krátký výlet do města Visoko za údajně nejstaršími pyramidami světa, aby k svým úlevám zjistili, že konspirační teorie nelhaly a že zmíněné 34 000 let staré pyramidy mají původ spíše geologický. Za prohlídku zarostlého úbočí hor tudíž odmítli zaplatit vstupné.

Podstatné je, že se během cesty Noemi, Ondřej i Alma s Jackem spřátelili natolik, že je bez okolků vybídnul k přenocování ve svém sarajevském domečku, kde je dobře pohostil.

Dalšího dne se cestovatelé s Jackem rozloučili a vypravili se již stopem dále na jih, aby se odpoledne ocitli ve městě Mostar, věhlasném pro svůj starobylý kamenný most přes řeku Neretvu.

Té teplé noci mělo dojít k osudovému setkání. Když se cestovatelé rozhodovali, zda se ještě pokusí o večerní stop, nebo přenocují poblíž benzínové pumpy, dorazila druhá stopařská dvojice, bez psa. Pár ze Slovenska pracoval na archeologických vykopávkách na legendárních pyramidách ve Visoku, z nichž čerpali svou sílu, energii a naději v nadpřirozeno. Protože však byli příliš unaveni, odkvapili rychle najít místo na stan a spát. Naši tři stopaři se tedy rozhodnuli, že ještě pár kilometrů za Mostar uváží pěšky a tam i oni ulehnou. A tak šli po cestě podél vlakových kolejí a nechali noční světla benzínové pumpy i města za sebou. Dávno padla hustá noční tma. A tam, na opuštěném místě s vysokou trávou, pod unavenou lampou, se to z křoví hrdinně vykutálelo. Byla to prťatá chundelatá hroudička zrzavá, ústřední postava následujících týdnů. Bylo to malinké štěně. Právě v ten moment se příběh začal pořádně rozvíjet a předcházející události začaly nabývat smyslu.

Noemi, milovnice a neodbytná spasitelka zvířectva (vyjma pavouků), po křesťansku zasakrovala a přinutila Ondřeje zastavit a nepokračovat netečně v cestě. Zároveň zahájila zdravotní inspekci štěněte a letmou prospekci okolí. Hledala matku štěněte, jistě se mohlo jenom kousek odtoulat. Ondřej zavětřil, že je zle a že stopovací výlet ve třech je právě protřásán v základech, hlavou se mu mihly zkazky o vzteklých balkánských psech. Alma se dala bez okolků do očuchávání a jímal ji mateřský pud.

Po zjištění, že psí maminka v okolí není, a bezpečného ujištění, že tam štěně rozhodně nenechají, začali dva mladí lidé spřádat plány a setřásat únavu. Bylo k půlnoci. Nedaleko svítila světla rodinných domků, třeba se štěně odkutálelo právě odtamtud.

Noční plánování

U prvního domku záchrannou četu vítal ne právě vlídný pes. U druhého domku seděla slečna s telefonem, která štěně nepostrádala, ale poslala je dál po ulici, kde se údajně sem tam nějaký pes na zahrádce vyskytoval. Šli dál. Kdykoliv potkali na zahradě sedící rodinku nebo hrající si děti, ptali se po feně, která měla nedávno štěňata. A když nebyla fena, pak alespoň štěně nabízeli. Oba lidé si dobře uvědomovali, že stopovat se dvěma psy by již mohl být skutečný oříšek. Žádný domorodec však o kojící feně nevěděl a o to malé a roztomilé neměl nikdo takhle o půlnoci zájem.

Na konci ulice si čtyři unavené bytosti sedly do trávy k poradě, večeři a k ukojení fyziologických potřeb. Noemi stanovila věk štěněte na 3 či 4 měsíce, pohlaví stanovila za samičí a zdravotní stav prohlásila za postačující (proveden na základě rozboru stolice a hodnocení kvality srsti). Velikost v dospělosti byla odhadnuta na většího psa, plemeno tajemné, křížené. Štěně bylo napojeno vodou a nakrmeno rozmočenými granulemi, přičemž obé v něm doslova zmizelo. Dva lidé společně usoudili, že štěně bylo pravděpodobně nechtěno a tudíž vyhozeno z auta z hlavní cesty.

Ačkoliv se již cestovatelé nalézali v Hercegovině, fenečka byla jednomyslně provolána Bosnou a to jméno jí zůstalo. Odteď všichni spřádali plány na její záchranu, ano, i Ondřej již věděl, že se za ni bude rvát.

Na přetřes chodily nápady noci. Kam s ní? Noemi má Almu. Ondřej nemá ani vlastní střechu nad hlavou a jeho rodiče se psů bojí, no přinejmenším tvrdí, že na ně rozhodně nemají čas. Přátelé psy buď dávno mají, nebo je nechtějí. Nevadí, znají veterinární studentku Kateřinu a pár dalších vlivných lidí, je nutno rozhodit sítě. Vlivní lidé té noci obdrželi první esemesky.

Noemi se s Ondřejem usnesli, že nejdůležitější je přepravit Bosnu domů, do Česka, a tam se k ní páníček nějak najde, ať už jím bude někdo známý, nebo alespoň někdo přes inzerát. Bude-li naočkována, její původ bude mocným argumentem. A než se někdo ochotný najde, může Bosna dočasně bydlit takřka u kohokoliv.

Zdálo se, že jsou na světě dvě řešení. První je se s ní ihned vrátit osobně. Stopování však sotva začalo a nějak se domů ještě nikomu nechtělo. Druhé řešení bylo o poznání šílenější, a tudíž se ukázalo jako to pravé. Poměrně sobecky znamenalo vytvoření živého řetězu z nových známých, který dostane za úkol doručit Bosnu do Česka, kde si ji zhruba za dva týdny vyzvedne navrátivší se Ondřej (zatímco Noeminy plány obsahovaly ještě pracovní tábor v Rumunsku). Té samé noci tudíž obdržel nečekanou zprávu také polský řidič Jacek. Stálo v ní, je-li ochoten se dočasně postarat o nalezenou Bosnu a za dva týdny, kdy odjíždí nazpět do Varšavy, by ji svezl s sebou, přičemž by ji na vhodném místě předal Ondřejovi.

Kostky se zdály být vrženy, sítě rozhozeny, scházel jeden drobný detail, aby šly všechny figury do boje. Současná lokalita, Mostar, nebyla Sarajevo, kde Jacek prodléval. Naši přátelé cestovali na jih, nicméně bylo známo, že slovenští ezostopaři z benzínky dalšího dne zamíří právě na sever, přes Sarajevo. Pokud by se tedy vyzkoumalo místo jejich odpočinku, mohlo by se po nich ráno Bosnu Jackovi poslat, samo sebou za předpokladu, že budou všichni zúčastnění souhlasit.

Všichni čtyři se tedy zvedli a vydali se hledat místo, kde mohli slovenští stopaři stanovat. Vydali se stejným směrem, jakým je viděli před pár hodinami odcházet, dlouho bloudili po poli, kde nenacházeli ani žádné příjemné místo ke spaní, natož pak něčí stan. Nakonec uznali porážku, věřili, že stopaře v noci nevystopují, ale mohli by si na ně počíhat ráno na benzínce. Když však sami hledali vhodné místo pro stan a poněkud se vzdálili, narazili na roztaženou hamaku a v ní spali právě ti, které hledali. Jenom je ráno nezaspat.

A přece se točí!

A bylo ráno. Bosna čenichala všude kolem a pomalu si podmaňovala svět. A protože ráno se přísluší vstávat, vstali všichni cestovatelé, Češi i Slováci. A měli radost z toho ranního setkání, stejně tak měla Alma radost z Bosny. Slovo dalo slovo a slovenští stopaři pochopili, že je nezbytné, aby Bosnu chvíli venčili oni. Ozval se i Polák Jacek, že se o štěně dva týdny postará a mocná slovanská operace Kulová Bosna mohla započít.

_MG_0264

Nejranější bosnina fotografie, hned po vyklubání oné osudové noci.

Bylo tedy ujednáno, že Slováci dostopují do Sarajeva, kde předají Bosnu Jackovi, který ji bude rozmazlovat dva týdny a poté ji při cestě do Varšavy vyhodí někde v Česku z okénka, kde ji bude chytat Ondřej, zatímco stále dovolenivá Noemi bude z Rumunska operativně shánět nové Bosniny majitele. Při tolika ochotných dočasných pečujících byla ve vzduchu i naděje, že se některý z článků rozhodne si Bosnu pro její upřímnou roztomilost ponechat.

Jak se ujednalo, tak se také stalo. Slovenská seriózně míněná alternativa o vypuštění štěněte na divoko v oblasti siločar visockých pyramid byla s díky odmítnuta a tak Bosna doputovala stopem do Sarajeva a do Jackova domku. Alma s Noemi a Ondřejem mohli nerušeně pokračovat ve své cestě syti hřejivým vědomím, že Bosna s Jackem vedou pokojný život.

Avšak běda, Bosna neměla mít ve svém dětství štěstí na klid a mír! Zatímco si naše trojička užívala pobřeží Černé Hory, Bosna s Jackem nenacházeli společnou řeč. Jenomže cestování stopem mnohdy koreluje s jakousi ignorancí vzdálenějšího a zejména virtuálního světa. Tak tomu bylo i tentokrát. Než si Noemi s Ondřejem všimli, že Jacek volá úpěnlivě o pomoc, uplynulo několik krásných dní. Koupali se v moři a navštívili neskutečné středověké město Kotor, jehož hradby se vzpínají po nedobytné skále a zasloužily by ohodnocení „Nejabsurdnější opevnění světa“. Rovněž nocování nad věhlasnou Bokou Kotorskou, podivným obřím zálivem tvaru trojlístku s neuvěřitelně překrásným výhledem, stálo za zmínku a snad i trochu omlouvá opomíjení internetové komunikace.

Jisté je, že když dalšího dne u benzínové pumpy s wi-fi vyšlo najevo Jackovo bědování, smích přešel a nadešla druhá fáze plánování na dálku, která zabrala takřka celé odpoledne. Ve zkratce šlo o to, že nad veškerá očekávání Bosna u Jacka bez okolků provádí potřebu všeho druhu a jakmile Jacek odejde přes den do práce, štěká a kňučí, neboť je očividně posmutnělá. Jackovi sousedé jsou navíc islámského vyznání a to pro psy často chová zvláštní nepochopení. Jacek je tak staven do nepříjemné situace, která se z dáli jevila i poněkud komická, kdy musí statný muž ukočírovat nezbedné štěně, zatímco mu padají klacky pod nohy. Návrh psího útulku je smeten ze stolu, jakmile vyjde najevo, že sarajevský útulek slouží spíše jako detenční zařízení. Naštěstí Noemi boduje a z hlubin virtuálních realit se vynoří Paní ze Sarajeva, dobrá žena, která chová snad desítku psů a je ochotna se o Bosnu dočasně postarat. Bosna se tedy nevědomky stěhuje a Jacek spokojeně požívá nočního klidu.

Doma

To už se Ondřejovi putování po Balkáně nachýlilo a vrací se pomalu do vlasti. Noemi s Almou přijímají azyl v rumunském Banátu, kde budou na farmičce pátrat po lanýžích.

Současně se chýlí i Bosnin pobyt v zemích balkánských. Jacek vyzvedává pejska u Paní ze Sarajeva, které při loučení dokonce ukápne slzička. A už sedí Bosna v autě a řítí se na chladivý srpnový sever. Pokoutně je propašována skrz hranice Schengenského prostoru a to už i Ondřej vyráží z Bohumína do Brna, aby ji měl ten dobrý Polák komu předat.

V Brně má Ondřej najednou přehršel času, poněvadž Jackovi se přihodil o půlnoci na Maďarech defekt a do otevření autoservisu dalšího rána se nepojede. Nastávají vigilie za Bosnu. Chvíli to vypadá, že Ondřej udá Bosnu sestře své kamarádky (šlo by o narozeninový dárek), nicméně sestřin manžel se odhalí jako zavilý nepřítel psů a z obvěnění tak schází.

Kolem poledne dalšího dne Bosna konečně přijíždí do Brna a fanfáry vítězství se rozeznějí. Vítej v Česku, Bosno! Ondřej ji přebírá, Jacek kvapí do Polska a Bosna nastupuje do vlaku a jede na Bohumín. Jak Bosna, tak Ondřej jsou poněkud nervózní, Bosna z vlaku (pomočí se hned), Ondřej z Bosny (mistrně se ovládá). Konečně Bohumín.

V Bohumíně a okolí dojde k vůbec nejkomplikovanějším přesunům (tak zvaná akce „Horký brambor“). Potíž je se slíbenou nekolikadenní péčí přes přátele a s tím, že se stále nenašel vhodný zájemce o Bosnu natrvalo. Taky je potřeba štěně naočkovat. Jako první putuje Bosna k Adamovi a je u něj asi týden. Zjevně se jí tam vedlo dobře, protože když Adam odjíždí na dovolenou a přebírá ji Ondřej, je vyrostlá a moc se jí od Adama nechce.

U Ondřeje a jeho rodičů se situace komplikuje. Bosna stůně! Zpočátku tak živá, zvídavá a velice nemotorná fenečka najednou nejí a skoro ani nepije. Jenom leží, smutně kouká, neběhá, neskáče, hodně spí. Jak nešťastný tvoreček! Cožpak putovala z Balkánu a poznávala svět, jenom aby v Bohumíně churavěla? Měkosrdcatá paní domu (čili Ondřejova matka) dělá Bosně všelijaká gurmánská pomyšlení ale bez valného účinku. Za této zvláštní situace vystřídal matčin strach ze psů mateřský pud, ba jakási náklonnost. I otec, jindy tak nelítostný a nesmiřitelný vůči všem tvorům, kteří mu kálejí po trávníku, jako by zjihl a vypadá, že mu je Bosny líto. Veterinářka si po několika dnech a několika vyzkoušených léčivech Bosnu nechává u sebe na pozorování. Bosně je najednou lépe a začíná se mít čile k světu. Nemocí byla patrně juvenilní štěněcí celulitida, která se však neprojevuje výskytem dámských strií, jako spíše zvracením a průjmy a vyloženě nešťastným výrazem ve tváři.

To už je doma taky Noemi s Almou a rekonvalescenční Bosna se stěhuje k nim, a to navzdory autoritářskému a zatvrzelému pánu domu (Noeminu otci), jenž nestrpí neposlušnost a větší než malý počet psů pod jednou střechou. Po uplynutí otcem stanovené lhůty se Bosna opět stěhuje, tentokrát k již zmíněné veterinární medičce Kateřině.

Po dalších několika dnech se Bosna vrací k Noemi, ale to už se z mlh neznáma vynořil potenciální majitel. Je jím Adamův známý Lukáš, Bosnu viděl a řekl, že ji chce. Všichni zúčastnění s jeho touhou jednoznačně souhlasili a v duchu mu děkovali, že ukončí akci „Horký brambor“ a Bosna se konečně usadí.

Poslední den se tedy sešli všichni ti, kteří to celé spískali, Bosna, Alma, Noemi i Ondřej. Seděli na zahrádce a čekali příjezd Lukáše, hráli si se štěněčími hračkami (hlavně s uzlem a s rybou) a rozjímali. Kde to všechno začalo? Kolik toho Bosna zažila! Co všechno viděla, kolik lidí už potkala a kolik lidí se podílelo na její záchraně! Z drobounké chlupaté kuličky z pole u Mostaru už dávno vyrostla do úctyhodnějších rozměrů. Právě se proháněla s Almou po venku a zdálo se, že je spokojená a na ničem jiném právě nezáleží. Nový majitel ji nechá naočkovat a budou společně bydlet v Karviné. Muž, žena, jejich dítě a jejich pes, co se jmenuje Bosna. Jakou radost všichni měli, když je Lukáš i jeho žena Jaruška ubezpečili, že Bosna zůstane Bosnou. A dává to přeci smysl, viďte, takové je přece její jméno. Její památka, ozvěna jejího původu a současně příslib lepších zítřků. Měj šťastný a spokojený život, nejmilejší Bosno od Mostaru!

26133283_10208673357109605_326791849_n

Bosna v Karviné (foto karviňáci).

26194796_10208673359509665_694808371_o

První Vánoce (foto karviňáci).

33125750_10209506027005832_1228669471984451584_n

Bosna, fena pubescentní (foto karviňáci).

P. S.: Na závěr bychom rádi poděkovali všem podílejícím se na záchraně Bosny, rodinám, přátelům, vyloženě náhodným známým a především sarajevské organizaci Saving Suffering Strays (paní ze Sarajeva a spol.), která si péči o zaběhlé a opuštěné psy stanovila za své životní poslání. Děkujeme vám.

 

V cizí zemi čarokrásné – Svaneti

Na poslední z těch několika krátkých týdnů zakavkazských mi dorazila návštěva něžného pohlaví, věhlasná slečna Anna Chladna Zrána.

Společně jsme nezaváhali a vyrazili na sever k Rusku. Tam totiž, mezi Ruskem a jeho satelity Abcházií a Jižní Osetií, se rozkládá zemitá země Svanů, zemitého etnika ještě zemitějších zvyklostí.

Svanové (neplést s Kvany) jsou svébytní horalé. Tuze zemití (neplést s Věrkou). Kavkaz, kde žijí, jsou takové vyšší Alpy, pohoří plné zasněných, ale obtížně dostupných údolí, nějakých těch pastvisek a zběsilých ledovcových řek. Za slunečného dne je to krásná krajina, za všech ostatních podmínek je nehostinná, chladná a jistě též krutá. Žáden div, že jsou Svanové tak zemití! A proč že jsou zemití? Svanové totiž v té nedostupné čarodějné zemi bouřných hor, krásného slunce a ledových řek budovali věže a kradli si ženy.

Následující odstavec a mnohem více nám sdělil bodrý Svan, jehož věž jsme navštívili. Svanové, etnikum spřízněné s Gruzínci (nikoliv totožné) bývali odvěků pastevci, pohané a nezávislí pánové hor. Inu, podmanit si drobný horský nárůdek nemuselo představovat až tak podstatný krok pro okolní historické říše, ale to nic nemění. Svanové měli tedy sdostatek času líčit bojůvky mezi sebou navzájem, neboť člověk je tvor bojovný. Jednotlivé rodinky či klany se sdružovaly do menších vesnických celků a stavěly kamenné věže. Ty jsou věhlasny a rozesety po celém Svaneti. Jak jsem zmínil, Svanové se neptali a navzájem si kradli ženy. Nebo zapuzovali ty původní. K tomu docházívalo, když třeba původní žena dosloužila nebo zestárla. Tu se vzdmíhaly vlny hněvu rodin zapuzených žen a rodin jež při loupeživých výpravách o nějakou ženu či dvě přišly. V těchto momentech přišla na řadu obranná funkce věží. Rodinný krb tak zůstával nedotknutelný.

Věže též sloužily k obraně proti nájezdům Rusů a mohamedánů (tak třeba z Čečny) a také k občasnému žití a skladu zásob (tak třeba kostí zabitých zvířat).

Spojení s okolním světem se zrodilo až v posledních dekádách, nicméně pozemní komunikace písčité a blátivé připomínaly Ukrajinu (XV) Hranice – hustoles, dny písku a tykve (7. 9. 2016)) či Indonésii (III) The first day in paradise? (22. 3. 2017)). Houevr, od doby, co Svaneti „objevil“ i Západní Turista (ten širokoplecý rek), se mohutně investuje, vzniklo snad nejtitěrnější letiště na světě (velké asi jako autobusová zastávka (https://goo.gl/images/aT2meg), staví se nové silnice a turbohotely. Turisty jsou tak plné hospody, obchody, divoké stezky a jistě i něčí zuby. Takovým krásným turistou jsme se stali i my a vyrazili po turistické dálnici na čtyřdenní přechod tou zemitou zemí Svanů, napříč údolími, sedly a zapomenutými vesničkami.

Den první: Mestia – Zhabesh

Z Mestie, rozporuplného hlavního svanského sídla (bo ten Turista všudypřítomný), jsme se vydali přes první nízký hřbetík do vedlejšího údolí. Obtěžkáni proviantem, opatřili jsme si oba dva turistické hole, věrné dřevěné patyky, jež nás spolehlivě provázely všech těch 60 kilometrů. První stoupání nebylo ani prudké ani dlouhé, Anička neplakala, bylo tak zjevné, že i dle obecných měřítek. Na hřebínku jsme pak potkali první davy Turisty, sedli k němu, pojedli něco rajčete a shlíželi do malebného údolí pod námi. Bylo obydleno, ověženo a odobytčeno. Náš nocleh byl na jeho vzdálenějším konci, ve vesničce Zhabesh.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Urbanizované údolíčko se vsí Zhabesh na vzdáleném konci.

Tam jsme potkali slavnou výpravu 3 českých žen s 3 českých mužů, šestice lidí víry plná odhodlání. K těm jsme se nebojácně připojili a noc strávili pospolu.

Výtečné je povědít, že mociplná dvojička On-An nebyla vybavena plynovým hořákem, toliko bombou. Pro uvaření čtyř čínských polévek bylo tedy nutné sehnat pocestné a přimět je ke spolupráci. S českou výpravou se vše povedlo na výbornou.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

První náznaky vskutku vysokých hor. A více věží.

Den druhý: Zhabesh – Adish

Ráno jsme vyráželi záhy, neb záblo. Českou šestici navíc sužovaly střevní potíže (krycí jméno souvlaki). Bylo nám tak dopřáno náskoku, jenž vydržel až do úplného konce výpravy. Druhý den pochodový byl obestřen tajemstvím náročnosti. Byl jakýmsi mementem prudkosti, epitómem brutality, paragonem vysokohorské turistiky a tak dále. Ani celkové délka denního pochodu (tj. do nejbližší dědinky) naděje nepřidávala, byla 10 kilometrů. Když jsme po hodince stoupání, hodince svačení u bufíku „Na Cestě“ a hodince klesání (nebo tak nějak ty vlekoucí se časy mohly být) dorazili do vesničky Adish, zaplavila nás tsunami úlevy. Ten hrozný úsek, kdy se šlo NAHORU a potom taky DOLŮ, byl za námi. A většina dne před námi.

Teď ale vážně. Kopec to byl prudší a delší. Anička nicméně stále neplakala, čili a) si již přivykala horskému vzdoušku a b) prudkost stoupání byla stále zvládnutelná.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cesta značená indonéskou vlajkou (myslím tím převrácenou polskou, samosebou).

Když se klesalo důle, Adish se vynořila v nejnečekanější chvíli, kdy jsme porozovali dlouhé ledovcové údolí a vesnička byla pod ohybem kopce přímo pod námi.

Tam jsme nakoupili hrušky a pivo a hurá dál, když máme tolik času. Pokračovali jsme údolím, podél obzvlášť skočné řeky. Ta vytékala z ledovce Adish na konci údolí a my jsme věděli, že dalšího rána se jí budeme pokoušet brodit na druhou stranu. (Věděli jste, že ledovcové řeky se brodí ráno, protože večer jsou ze samého slunce na ledovci rozvodněné?) Po cestě jsme potkali pár z Němec a pár z Rakous. U páru z Němec jsme ohřáli druhou polévku, s párem z Rakous se ještě potkáme.

Před spaním jsme se pokoušeli koupat v oné řece a byla jako led. Ba horší, asi jako ledový led. Na brození jsme se už příliš netěšili… Stanovali jsme v lesíku podle řeky, obklopeni ruskou výpravou ze Sibiře.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Óóó.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Osy.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Oři.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Věhlasná špacírnice Anna po úspěšném dni.

Den třetí: Adish – Ipraal

Ráno, čiperky jako vždy, jsme vyrazili dál údolím pátraje po brodu (či něčem podobném). Slunce od východu prozářilo hraniční hory a paprsky se rozmlátily o pastvinku a ledovec na západě… Duhovější kombinaci přirozených barev jsem snad na živo živ neviděl…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Elementární harmonie…

Nás čekala řeka. A pár z Rakous. Důležití to byli lidé, Filip a Nina, houževnatí bojovníci a tak všelijak. Společně jsme se vydali na prospekci řeky. Naznali jsme, že je prudká. Po pár minutách marného budování kamenného mostu jsme touto variantou opovrhli a jali se pátrat po nejmělčím úseku, nebo alespoň nejužším. S co nejmenším proudem. Nakonec jsme usoudili, že jsme ono místo objevili. A to šly ruce vzhůru, gatě, boty dolů. Dva muži z kraje, dvě ženy uprostřed, mocně jsme se uchopili a vrhli se bezelstně do proudu. Led si nás objal, Filip kráčel jako správný Rakušan přes mrtvoly k protějšímu břehu. Nina za ním, Anička za ní, já to jistil zezadu. Krok za krokem (a byly to pověstné slepičí kroky) jsme se posouvali k cíli. Ač vody bylo do půle stehen, adrenalinem živení, srdnatě jsme přešli a nad zadnice se nám voda nedostala. Přežití zajištěno, elektronika nezhynula, pokračování bylo jisté. Odměnili jsme se vítěznými oříšky, rozinkami a šampaňským.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vítězná fotografie. Moc náročně to nepůsobí, co?

O pár desítek metrů dál a pár minut později jsme pak byli svědky desítky turistů, kteří tvrdošíjně brodí řeku hlubokou do půlky lýtek… Aneb jak by řekl klasik, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný.

Pokračování vedlo do dalšího hrozitánsky nepředstavitelného kopce! Anička ani tentokrát nezaplakala, ani když jsme konečně viděli celý ledovec Adish v celé jeho přísné kráse, ani když jsme slyšeli praskání ledu a pády obřích balvanů, ani když jsme pak procházeli do aplinské zóny a přestaly stromy a foukal vítr. Ba ne, Anička neuronila jediné slzy a kráčela vzhůru co stroj hodslavický.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ledovcové údolí je do „U“. Skejťáci by měli radost.

Když jsme vystoupali na sám vrchol, na oblou planinku, byli jsme totálně nad věcí, nad ledovcem, řekou brodivkou, nad údolími, dolinami a katastrofickými starostmi našich všedních dní… Bylo tam nádherně. A přece ještě vysoko nad námi ční takový malý Kazbek, jmenuje se Tetnuldi a je to krásná zasněžená pyramida… Jak tam asi tu slečnu zelenookou vytáhnout?

Dolů se potom sbíhá (ano, víceméně skutečně sbíhá) do údolí a po proudu řeky se schází dolů dolů, do vesnice Ipraal. Té už je možné přezdívat velmi civilizovaná, neboť přes ní putují i maršrutky, ty dobré mušky osobní přepravy. Pendlují tu mezi Mestií a Ushgulem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cesta jde pořád dál a dál…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

… daleko už mi utekla a musím za ní pospíchat.

My jsme však potkali další pár, tentokráte český, noa následovali jsme je (ač jsem jejich směru úplně nevěřil – mýlil jsem se, jak typické!) z vesničky zpátky do kopců, již zalesněných, takřka nížinných, kde jsme zbořili stan, poprvé za plného slunce, a nechali je vykřesat oheň a použili jejich očazeného ešusu k přípravě poslední výtečné čínské polévky.

A den čtvrtý: Ipraal – Ushgul

A poslední bylo ráno, poslední momentík ke kontemplacím, než vysvitne slunko, hej ahoj, a když slunko bylo, byli my jsme sbalení, spakovaní dokonale, a vyráželi na poslední vrstevničnou procházku do dědinky na kraji světa, Ushguli. Procházka byla takřka pedagogická, povídali jsme si o škole, učitelích, dávných gymnazijních křivdách a tak podobně. Harmonizace pohybů byla již dokonalá, neplakal jsem ani já. A když jsme přicházeli do Ushguli a bylo právě poledne, rozhodli jsme se dopřát si zasloužený odpočinek ctihodných kmetů.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Příchod do Ushguli.

Objednali jsme jídlo, pivo, hody započaly. Potom jsme se vydali podívat ke kostelíku a hlavně za něj. Toužili jsme vidět ještě shkarský ledovec a vrchol Shkara, třetí nejvyšší evropský bodík. Jak jsme tak bloumali pod ledovcem, potkali jsme naše brodivé přátele z Rakous a bylo to veselé shledání. Popřáli jsme si mnoho štěstí. Jak jsme pak bloumali pod kostelíkem, potkali jsme naše české přátele z první noci a bylo to veselé shledání. Popřáli jsme si mnoho štěstí.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Za kostelní zdí začíná pohádkový svět Ledových obrů. Ten nejvyšší se jmenuje Shkhara.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Šangri-La. Konec pouti.

Nakonec jsme se ještě vydali do nejzachovalejší části Ushguli. On vlastně ten Ushgul je taková vesnická konurbace, sloučenina 4 vísek, tedy konvillium. A ta stará část, samá věžička a břidličná chalupa břidličné střechy, to byla učiněná pevnost. Výlet tak byl zakončen dalším pěkným kýčem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Nejstarší část Ushguli (snad Zhibiani). Hotová pevnost pro ochranu žen.

Byli jsme trochu dojatí, trochu veselí, rádi, že přátelé přežili v dobrém duchu, taky jsme ale byli trochu smutní, že musíme odjet a opustit ten luxusní platz. Zpátky do Mestie, kde jsme měli zůstavené nějaká naše zavazadla, jsme stopovali (platit za pomalé a rozvrzané maršrutky 35 lari je jistě nehoráznost) a svižně jsme zastavili ruský pár a hurá dom!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

A nebyl to špatný tanečník!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Na konci cesty… :o)

Pak už bylo všecko hrozně rychlé, jako na kolotoči… V Mestii najít hostel (byl jím Guest house Marina Chartolani, nejlepší u nás!), jíst, provést Check In letecké bagáže, spát. Spááát. A ráno marš Zugdidi, marš Kutaisi, Star hostel. Prohlídka Kutaisi. Nostalgické vzpomínání, hraní si na chytrého, souvlaki. Poslední z čínských polívek. Poslední noc v Gruzii. A odpoledne ještě jedna procházka po známých místech. To škaredé už nepůsobilo škaredě, ale dojemně. To pěkné působilo krásně, drahé levně, nepříjemné svébytně a hrdě… A hurá na letiště a … Vítej, Václave Havle, jsme doma. Úplně doma.

Ještě jedno Tbilisi

Po přeluxusním Kazbeku, po horách a po všem tom ultimátním, co jsem v Kazbgi utržil, jsme se s Bělorusy navrátili do tbiliského lůna, abychom tu strávili několik posledních dní vespolek. Naposledy jsem tak zavítal do nezapomenutelného hostelu Taj, naposledy pojedl v Tuk-tuku a naposledy požil na hradbách nad městem.

S Evženem jsme naposledy (ale taky poprvé) dali partičku Heroes. To podstatné se však událo posledního volného dne. Vyrazili jsme si jen s Evženem do ven a bloumali ulicemi. Viděli jsme moje oblíbené dveře oprýskané, dvorky. Naskytla se hrůza dalších malebných koutků a pohledného štrýt ártu…

Nicméně perlou dne bylo blízké setkání s opuštěným metrem. Procházíme podchodem pod hostelem Radisson, ne, noa jakýsi čípo vende do prosklených dveří a zmizí v prostoru. Já zvědavý duch nakoukávám a vidím ten prostor, ten prázdný prostor, jenž se rozléhá za prosklenými dveřmi, co nejsou zamčené, ten prázdný prostor plný graffiti a divného puchu. Vstoupil jsem a viděl jsem prázdné chodby do dvou směrů a schody do temnot níže. Foyer metra.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jedna opuštěná stanice tbiliského metra. Vstupné dobrovolné.

Z vybitých skel pršelo světlo. To je dobře, protože problikávající světla na stropech příliš naděje nedávají. Atmosféra je tísnivá, ba dusná. Stropy, ze kterých trčí dráty nebo hadice, ty problikávající lampy. Graffiti hlásající „Help me“, „Bring nudes“ a „Nobody dies virgin“ moc k veselí nepřispívají. Vše je tak ponuré, jak jen to jde. Vlastně je to celé takový jakýsi děsivý hnus, bez Evžena si vůbec netroufám jít moc daleko, ne za příliš mnoho rohů… Vracím se pro něj, jemu se dovnitř, do té změti tmavých chodeb nechce vůbec.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Druhé ohbí, Evžena už není vidět.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Ale co je za dalším rohem?

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Chodba pokračuje… Světla zatím svítí. Ale co je na konci? Bílé dveře?

Po schodech se dá slézt do nižších pater, ale je tam hustá tma a line se odtamtud takový divný smrad, že si tam netroufáme. Opatrně procházíme chodbama, za každým rohem čekáme nějakou zradu, feťáka, bezdomovce, divná individua bez budoucnosti a naděje. Není to příjemné místo.

Na druhém konci chodeb je hlavní schodiště metra. Tam je světleji. Kolem je spousta dveří, plakátů, zdá se, že za některými veřejemi jsou noční kluby, které zřejmě mají své zákazníky. U centrálního sloupu, dříve výstavního mozaikového středobodu této sekce, sedí muž a telefonuje. Nemá boty a vůbec si nás nevšímá. Z dalších dveří se ozývají hlasy a před nimi jsou pytle, snad s odpadky. Mám pocit, že za dveřmi pauzírují oranžové vesty. Schody klesají i níže, patrně ke kolejím, ale je přes ně postavena zídka. Ta by se dala přelézt, kdyby si člověk troufnul. Co se asi nachází pod úrovní živých v Tbilisi? Co více, kromě exkrementů, by se tam nalezlo? Co všechno tam asi za oficiální nepřítomnosti nalezlo?

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Hlavní vstup do metra. S výstavním pilířem uprostřed. A schodišti dolů zazděnými, nepatrnou zídkou se dveřmi…

Celé to divné místo fascinovalo. Jediný, kdo tam, alespoň zdánlivě, necítil žádné vnitřní nepokoje, byla Ria (která se k nám přidala později) a byla by to asi celé proběhla, kdybychom ji nebrzdili, tak rychlá nebyla ani, když jsme někam spěchali. Buďto jí opustil pud sebezáchovy, nebo se v ní vzedmula podivná vlna fascinace hnusem…

Tak či onak, než jsme si potom dopřáli své obědové porce, ruce jsme si vydatně omyli všichni.

A to bylo poslední Tbilisi, město, kde jsem byl nejvíce a které já mít rád. Ještě schází výlet do Svaneti. Anička už je na cestě.