Zdá se, že jsem se těšil, až bude zima, ba Vánoce, a já si po vzoru ctihodných kmetů začnu vzpomínat na ono léto africké, když u nás vlastně bylo ještě jaro. Ach, jak jasně mi vše vyvstává…
Do Maroka jsme připluli vzdušnou branou a zahájili náš zájezd na severu v Tangeru (známého např. ze snímku Only Lovers Left Alive – doporučuji, velmi dobrá kinematografie, tématu navzdory), což se pro nás nováčky ukázalo jako skvělý tah. On je totiž Tanger takové Maroko v malém, Maroko s kompromisy.
Jak známo, Maroko leží na severozápadním rohu Afriky. Tanger pak leží na samotném severu, u Středozemního moře, takřka úplně naproti Gibraltaru (jenž lze dokonce zahlédnout). V důsledku své polohy je květnový Tanger městem líbezného klimatu, svěžích vánků, blankytného moře a blankytné oblohy, a především téměř evropského tempa, zvyklostí a morálky. Jak vyvstane z příštích příspěvků, čím jižněji se člověk ubírá, tím zběsileji se Maroko otáčí a je těžší a těžší se v něm orientovat. Naopak utopit se v chaosu se nabízí jako stále dostupnější možnost.
Přiletěli jsme v noci. Ještě cestou z letiště, již jsme zamýšleli vážit pěškobusem, nám přistavil vůz plný dvou Marokánců, již nám nabídli svezení – a my se samozřejmě nechali zlákat, což byl překrásný úvod. S chlapci jsme těch pár minut družně plkali, a nakonec se rozloučili docela v centru, kde nás něžně vysadili, kousíček od hostelu. Navzdory pokročilé hodině byly ulice i uličky plné života (především nás překvapily čiperně hrající si děti). My jsme však v této fázi ničeho příliš nedbali a zamířili do hostelu spát.
Ve většině případů se nám v Maroku povedlo splašit hostel v úplném centru, za krásnou cenu. Ovšem ty hostely, to byly hotové paláce, zdobné, velikolepé, samé vykrajované obloukovité průchody, samý dřevodělný filigrán a kaligrafické Allahu Akbar a podobná tvrzení, vše tak velmi arabské, cítili jsme totální exotiku, orient, jiný svět, pro nás nepoznaný, barevný a členitě krásný. Typickou vlastností marockých (jakož i beztak obecně arabských) budov jsou ploché střechy s posezením, což je bombastická náhrada chybějících zahrádek. Nejinak tomu bylo v Tangeru. Ještě v noci jsme se vypravili na střechu (on byl ten hostel asi pětipatrový) a hleděli s úžasem do živého města pod námi. Pravý úžas se ovšem dostavil ráno, kdy jsme se naplno čerstvýma očima rozhlédli kolem sebe. A viděli moře a přístav na jedné straně a všude jinde domy, mešity, klikaté uličky, vše krásné, vše bíle omítnuté, vše plné onoho arabského zdobení, kterak se pnulo po okolních úbočích. Neváhaje, vyrazili jsme se ztratit do uliček.
Výhled na prádlo.
Výhled z okna.
Signál furt.
Takhle ráno se město ještě tolik nehemžilo, ačkoliv slunko už zářilo na nás dva bloudící ve spletité medíně, čili starém městě. Vše vypadalo tak nějak jinak, tak nějak staře ovšem. Ta zašmodrchanost uliček! Stará Praha je oproti tomu soustava přehledných bulvárů. Těch zatáček, podchodů či průchodů, z nichž jedny vedou na místo, odkud vyšly, jiné končí slepě a poslední vás zavedou tam, odkud se bez pomoci nevrátíte, poněvadž se totálně ztratíte (vlastně mi to celé připomínalo Baku). Doslechli jsme se, že tyto medíny byly záměrně budovány zmateně, aby se v nich vyznali pouze místní a případní intrůdeři se ztratili a zhynuli v zmaru chaosu.
Typická přehledná ulička tangerská.
Tak. A výhodou právě tangerské medíny je, že je relativně malá a stále nějak pochopitelná. Na rozdíl od dalších měst není tak přeplněná pouličním prodavačstvem a místních „nutičů“ taky není tolik. Lidé se chovají slušně a zdvořile a „ne“ většinou chápou bez výhrad. My jsme se tedy zanořili a nořili se hloub a hloub a prozkoumávali, oťukávali, očichávali, ochutnávali, vnímali. A učili se smlouvat a říkat výrazné „ne“. Posnídali jsme amlu (sladká nátěrka, tuze chutná: arganový ojl + med + mandle) a avokádový džus. Nechali se berberským „nutičem“ provést půlkou města, aby nás dovedl k prodavači oudu, arabské kytary – já jsem někde pouze zahlédl ten oud napsaný a prostě jsem to slovo se zalíbením vyslovil nahlas (mám k tomu jakousi přirozenou afinitu, či co) a „nutič“ vše slyšel a neprodleně se nás ujal, že nás k oudu dovede, a vedl nás (a hrozně při tom kulhal) pořád dál a dál a pokřikoval kolem sebe a ptal se prodavačů a furt dbal, abychom jej následovali. A my následovali, že, jsme přeci slušně vychovaní. Nakonec jsme dospěli k malým dvířkám do obřího obchodu. Ale prosím obchod to byl prvotřídní! Zboží všeho druhu bylo neopakovatelné, působilo to tam trochu jako starožitnictví, ale plné krásných i nových věcí. A pan prodavač tam měl jeden rozladěný oud, na který nikdo neuměl nic zahrát. Potom nám zkusil prodat koberce a pestrobarevné šaty a odkazoval se na Tisíc a jednu noc. Stereotypy nelžou, je na nich obrovský díl pravdy! Smáli jsme se, ale nevěděli, jak slušně odmítnout. A v tom to celé je. Koncept slušnosti totiž není úplně univerzální. A přehnaná ochota nemusí být odměněna přehnanou servilností. To jsme se tehdy naučili a pověděli prodejci důrazně, že si nekoupíme nic, ale že má obchod krásný a věci taky krásné. Snad to bylo tím, že jsme byli v Tangeru, ale pán to pochopil a nic nám už nenutil. Venku čekal náš nevyžádaný berberský průvodce. I tomu jsme poděkovali a šli si po svých. Vlastně ani nevím, jestli jsme mu tenkrát vtiskli nějakou tu minci, nebo ne…
Hle ten ubohý nešťastný hydrant.
Čičinka.
Pohyb na schodišti.
Když už jsem zmínil Berbery, ti jsou původním severoafrickým etnikem, soužijícím s Araby. Zdáli se mi menší, takoví pokrčenější, odívají se do podivných (ale nádherných) koberců či županů. A hovoří vlastním jazykem a píší vlastním písmem, hláskovým, ovšem to písmo vypadá jako by je vymyslelo dítě, je radost na ně pohledět. A v Maroku jich je zhruba polovina.
Tyhle informace a kulturní nuance jsme vstřebávali postupně, vyloženě dovolenkovým tempíčkem. Tak jsme pojedli slavný tajin, zatím ne velmi dobrý, pili nejvíc nejsladší a taky nejlepší Touareg (marocké té) na světě. Taky jsme si všimli, že nás dost dlouho sledoval jeden pán (to bylo podezřelé), a viděli jsme, jak se jeden kocour celý jakoby nafoukl, zvedl ocas a, zatímco se nikdo (krom nás) nedíval, totálně zechcal mocným proudem vystavené balené vody a slastně se u toho celý rozklepal, a přespousty dalších koček. Zjistili jsme, že vstup do mešit je v Maroku zcela zapovězen všem, kdož nejsou mohamedány (to nám bylo líto, toužili jsme nakouknout). A zašli jsme k moři, kde jsme potkali Abdulláha, potulného psa, jenž se k nám na pár kroků věrně přidal, dojímali jsme se pohledem na nejsmutnější hydranty na světě, viděli jsme vyhlášené fénické hrobky tesané do holé skály a podél pobřeží a skrze lesy a napříč neprostupným křovím jsme asi dvacetikilometrovou procházkou došli k přepěknému majáku na mysu Spartel, kde končí Středozemní moře, aby dalo prostor Oceánu.
Severoafrické pobřežní tour.
Můj oblíbený maják na Spartelu.
Místní dívky prozpěvujíc.
Ještě něco kultury. Maroko je na arabský svět vcelku sekulární a tolerantní zemí, obzvlášť co se návštěvníků týče. Hidžáby nejsou povinné ani pro místní ženy (ale mnohé je na známku své víry nosí, ba i burky se místy vyskytnou). Zakrývání kolen či paží rovněž není povinností, ale místní často nosí dlouhé rukávy i nohávy (samozřejmě mešity mají svá přísnější pravidla). Vše tedy působí liberálně, viděli jsme turistky pobíhat v medínách v podprsenkách – a dává to celkem smysl, vždyť je tam hic, že? … A přece to smysl nedává, je něco mezi nebem a zemí, čemu se říká ohleduplnost a úcta. Úcta k místním mravům a ohleduplnost k jejich nositelům. V civilizaci jsme tudíž zakrývali kolena a měli z toho lehce povznesený pocit oproti těm nepatřičně podprsenkovým paním (ať žije egoism dobrovolného pocení!). Ale měli jsme dojem, že místní to nějakým způsobem těší, ač na to nikdy nepřišla řeč. Nu. A mimo civilizaci (např. na horách) jsme se ženýrovali méně.
Byla tu však jistá skutečnost, ohledně níž jsme domorodcům po celý pobyt nepokrytě lhali (kéž nám to laskavý čtenář promine): tvrdili jsme totiž, že jsme sezdáni. Připadalo nám to jako svého druhu menší zlo. Cestující muž a žena by dle místní morálky měli být rodinou (např. bratrem a sestrou nebo manželi). Podružné věci jako rozdílná příjmení nebo absence prstýnku nikoho (překvapivě) nezajímaly. Byli jsme tedy manželi se vším všudy, a tím jsme předešli možným nedorozuměním. Soudíme zpětně, že to byl velmi dobrý tah.
Když jsme se takto všeobecně poučili a značně zmoudřeli a už už uvěřili, že máme Maroko (a beztak celou Afriku a většinu dalšího světa, jakož i vesmíru vůbec) jaxepatří v malíku, vydali jsme se dále k jihu, stopem do města Šafšawán, modrého města, abychom tam zkušeně nakoupili nějaké pěkné koberce.
(Pokračování zase někdy příště…)
U Olihně Poutníčka 