Poznámka: toto je skutečný příběh, který se skutečně uskutečnil. Nám přišel natolik silný a dojemný, že jsme usoudili, že by bylo pěkné se oň podělit. Tudíž jsem navázal spolupráci s tuzemským „cestovatelským“ plátkem CockTale a věřili jsme v pěkný článek. Bohužel jsme z našeho putování neměli příliš fotografického materiálu, pročež se spolupráce s plátkem zvrhla v téměř rok trvající martyrium představující zápas o fotky a nekonečně se odkládající datum vydání. Když článek konečně letos v září spatřil světlo světa, původní text byl zkrácen na čtvrtinu, přepsán a ponechán byl plný chyb gramatického, věcného i stylistického rázu (podotýkám, že chyby zely výhradně v textu, jenž byl upraven či přepsán redakcí). Smutné je, že s touto okleštěnou verzí jsem se setkal o několik měsíců dříve, chyby v ní detekoval, poctivě poznačil a poslal nazpět v dobré víře, že redaktoři si dají tu práci a překlepy (či neznalost?) v psaní i/y a další zvěrstva napraví. Jak se ukázalo, nestalo se, chyby zůstaly a ostuda nechť padá na hlavu autorovu! Mnohokrát tedy děkuji.
Zde je tedy text původní, nekleštěný (bez zásahu kléru), věrohodný. A hlavně bez chyb!
Onoho léta 2017 žili byli tři cestovatelé. Tři cestovatelé putující stopem na jih, z české vlasti k moři, do Černé Hory a podle chuti a času i ještě dál. Dva z nich byli lidé a jmenovali se Ondřej a Noemi a třetí byl pes, fena, kříženkyně belgického ovčáka a československého vlčáka, jmenovala se Alma a byla to nejlepší přítelkyně člověka.
Přátelé vyrazili skromně vlakem z úchvatného Bohumína do prokleté Břeclavi a potom již vlastními stopovacími dovednostmi z prokleté Břeclavi v cuku letu do přestupní Bratislavy, a přátelské Budapešti. Cesta byla suchá, bylo horké, ba parné léto. Ačkoliv se Ondřej zpočátku neubránil jistým předsudkům vůči stopování s vlhkým čumákem, dokázali i s Almou obdivuhodně rychle přimět ochotné a nadšené řidiče ke spolupráci. Nikdo si nedokázal představit zamotaný sled událostí, který měl nastat po Sarajevu! Ale nepředbíhejme.
Pro přesun z přátelské Budapešti do bombastického Sarajeva využili tři přátelé služeb přepravní platformy BlaBlaCar. Ta funguje tak, že pasažér za úplatu (aneb předem dohodnutý příspěvek na benzín) cestuje s běžným řidičem jedoucím po stejné ose. Taková přeprava bývá mnohem levnější a rychlejší nežli konvenční přeprava, a pořád jistější nežli stopování, zadaří-li se sehnat šikovného řidiče s podobnou trasou. A přesně takový byl muž s krycím jménem Jacek, typologický Polák, podnikavec, duše otevřená a mimořádně houževnatý jezdec, který si svých průměrných 20 hodin z Varšavy do Sarajeva šlapal bez spánku. Brzy vyšel najevo Jackův kladný vztah k psům, čehož si Alma vysoce cenila. Místy údajně převážel do Schengenu chovná štěňata z Bosny. Ačkoliv místy vypadal, že snad za volantem usnul, tak drobná očka po cestě měl, dovezl své pasažéry pohodlně až do Bosny a Hercegoviny. Tam ještě společně podnikli krátký výlet do města Visoko za údajně nejstaršími pyramidami světa, aby k svým úlevám zjistili, že konspirační teorie nelhaly a že zmíněné 34 000 let staré pyramidy mají původ spíše geologický. Za prohlídku zarostlého úbočí hor tudíž odmítli zaplatit vstupné.
Podstatné je, že se během cesty Noemi, Ondřej i Alma s Jackem spřátelili natolik, že je bez okolků vybídnul k přenocování ve svém sarajevském domečku, kde je dobře pohostil.
Dalšího dne se cestovatelé s Jackem rozloučili a vypravili se již stopem dále na jih, aby se odpoledne ocitli ve městě Mostar, věhlasném pro svůj starobylý kamenný most přes řeku Neretvu.
Té teplé noci mělo dojít k osudovému setkání. Když se cestovatelé rozhodovali, zda se ještě pokusí o večerní stop, nebo přenocují poblíž benzínové pumpy, dorazila druhá stopařská dvojice, bez psa. Pár ze Slovenska pracoval na archeologických vykopávkách na legendárních pyramidách ve Visoku, z nichž čerpali svou sílu, energii a naději v nadpřirozeno. Protože však byli příliš unaveni, odkvapili rychle najít místo na stan a spát. Naši tři stopaři se tedy rozhodnuli, že ještě pár kilometrů za Mostar uváží pěšky a tam i oni ulehnou. A tak šli po cestě podél vlakových kolejí a nechali noční světla benzínové pumpy i města za sebou. Dávno padla hustá noční tma. A tam, na opuštěném místě s vysokou trávou, pod unavenou lampou, se to z křoví hrdinně vykutálelo. Byla to prťatá chundelatá hroudička zrzavá, ústřední postava následujících týdnů. Bylo to malinké štěně. Právě v ten moment se příběh začal pořádně rozvíjet a předcházející události začaly nabývat smyslu.
Noemi, milovnice a neodbytná spasitelka zvířectva (vyjma pavouků), po křesťansku zasakrovala a přinutila Ondřeje zastavit a nepokračovat netečně v cestě. Zároveň zahájila zdravotní inspekci štěněte a letmou prospekci okolí. Hledala matku štěněte, jistě se mohlo jenom kousek odtoulat. Ondřej zavětřil, že je zle a že stopovací výlet ve třech je právě protřásán v základech, hlavou se mu mihly zkazky o vzteklých balkánských psech. Alma se dala bez okolků do očuchávání a jímal ji mateřský pud.
Po zjištění, že psí maminka v okolí není, a bezpečného ujištění, že tam štěně rozhodně nenechají, začali dva mladí lidé spřádat plány a setřásat únavu. Bylo k půlnoci. Nedaleko svítila světla rodinných domků, třeba se štěně odkutálelo právě odtamtud.
Noční plánování
U prvního domku záchrannou četu vítal ne právě vlídný pes. U druhého domku seděla slečna s telefonem, která štěně nepostrádala, ale poslala je dál po ulici, kde se údajně sem tam nějaký pes na zahrádce vyskytoval. Šli dál. Kdykoliv potkali na zahradě sedící rodinku nebo hrající si děti, ptali se po feně, která měla nedávno štěňata. A když nebyla fena, pak alespoň štěně nabízeli. Oba lidé si dobře uvědomovali, že stopovat se dvěma psy by již mohl být skutečný oříšek. Žádný domorodec však o kojící feně nevěděl a o to malé a roztomilé neměl nikdo takhle o půlnoci zájem.
Na konci ulice si čtyři unavené bytosti sedly do trávy k poradě, večeři a k ukojení fyziologických potřeb. Noemi stanovila věk štěněte na 3 či 4 měsíce, pohlaví stanovila za samičí a zdravotní stav prohlásila za postačující (proveden na základě rozboru stolice a hodnocení kvality srsti). Velikost v dospělosti byla odhadnuta na většího psa, plemeno tajemné, křížené. Štěně bylo napojeno vodou a nakrmeno rozmočenými granulemi, přičemž obé v něm doslova zmizelo. Dva lidé společně usoudili, že štěně bylo pravděpodobně nechtěno a tudíž vyhozeno z auta z hlavní cesty.
Ačkoliv se již cestovatelé nalézali v Hercegovině, fenečka byla jednomyslně provolána Bosnou a to jméno jí zůstalo. Odteď všichni spřádali plány na její záchranu, ano, i Ondřej již věděl, že se za ni bude rvát.
Na přetřes chodily nápady noci. Kam s ní? Noemi má Almu. Ondřej nemá ani vlastní střechu nad hlavou a jeho rodiče se psů bojí, no přinejmenším tvrdí, že na ně rozhodně nemají čas. Přátelé psy buď dávno mají, nebo je nechtějí. Nevadí, znají veterinární studentku Kateřinu a pár dalších vlivných lidí, je nutno rozhodit sítě. Vlivní lidé té noci obdrželi první esemesky.
Noemi se s Ondřejem usnesli, že nejdůležitější je přepravit Bosnu domů, do Česka, a tam se k ní páníček nějak najde, ať už jím bude někdo známý, nebo alespoň někdo přes inzerát. Bude-li naočkována, její původ bude mocným argumentem. A než se někdo ochotný najde, může Bosna dočasně bydlit takřka u kohokoliv.
Zdálo se, že jsou na světě dvě řešení. První je se s ní ihned vrátit osobně. Stopování však sotva začalo a nějak se domů ještě nikomu nechtělo. Druhé řešení bylo o poznání šílenější, a tudíž se ukázalo jako to pravé. Poměrně sobecky znamenalo vytvoření živého řetězu z nových známých, který dostane za úkol doručit Bosnu do Česka, kde si ji zhruba za dva týdny vyzvedne navrátivší se Ondřej (zatímco Noeminy plány obsahovaly ještě pracovní tábor v Rumunsku). Té samé noci tudíž obdržel nečekanou zprávu také polský řidič Jacek. Stálo v ní, je-li ochoten se dočasně postarat o nalezenou Bosnu a za dva týdny, kdy odjíždí nazpět do Varšavy, by ji svezl s sebou, přičemž by ji na vhodném místě předal Ondřejovi.
Kostky se zdály být vrženy, sítě rozhozeny, scházel jeden drobný detail, aby šly všechny figury do boje. Současná lokalita, Mostar, nebyla Sarajevo, kde Jacek prodléval. Naši přátelé cestovali na jih, nicméně bylo známo, že slovenští ezostopaři z benzínky dalšího dne zamíří právě na sever, přes Sarajevo. Pokud by se tedy vyzkoumalo místo jejich odpočinku, mohlo by se po nich ráno Bosnu Jackovi poslat, samo sebou za předpokladu, že budou všichni zúčastnění souhlasit.
Všichni čtyři se tedy zvedli a vydali se hledat místo, kde mohli slovenští stopaři stanovat. Vydali se stejným směrem, jakým je viděli před pár hodinami odcházet, dlouho bloudili po poli, kde nenacházeli ani žádné příjemné místo ke spaní, natož pak něčí stan. Nakonec uznali porážku, věřili, že stopaře v noci nevystopují, ale mohli by si na ně počíhat ráno na benzínce. Když však sami hledali vhodné místo pro stan a poněkud se vzdálili, narazili na roztaženou hamaku a v ní spali právě ti, které hledali. Jenom je ráno nezaspat.
A přece se točí!
A bylo ráno. Bosna čenichala všude kolem a pomalu si podmaňovala svět. A protože ráno se přísluší vstávat, vstali všichni cestovatelé, Češi i Slováci. A měli radost z toho ranního setkání, stejně tak měla Alma radost z Bosny. Slovo dalo slovo a slovenští stopaři pochopili, že je nezbytné, aby Bosnu chvíli venčili oni. Ozval se i Polák Jacek, že se o štěně dva týdny postará a mocná slovanská operace Kulová Bosna mohla započít.
Nejranější Bosnina fotografie, hned po vyklubání oné osudové noci.
Bylo tedy ujednáno, že Slováci dostopují do Sarajeva, kde předají Bosnu Jackovi, který ji bude rozmazlovat dva týdny a poté ji při cestě do Varšavy vyhodí někde v Česku z okénka, kde ji bude chytat Ondřej, zatímco stále dovolenivá Noemi bude z Rumunska operativně shánět nové Bosniny majitele. Při tolika ochotných dočasných pečujících byla ve vzduchu i naděje, že se některý z článků rozhodne si Bosnu pro její upřímnou roztomilost ponechat.
Jak se ujednalo, tak se také stalo. Slovenská seriózně míněná alternativa o vypuštění štěněte na divoko v oblasti siločar visockých pyramid byla s díky odmítnuta a tak Bosna doputovala stopem do Sarajeva a do Jackova domku. Alma s Noemi a Ondřejem mohli nerušeně pokračovat ve své cestě syti hřejivým vědomím, že Bosna s Jackem vedou pokojný život.
Avšak běda, Bosna neměla mít ve svém dětství štěstí na klid a mír! Zatímco si naše trojička užívala pobřeží Černé Hory, Bosna s Jackem nenacházeli společnou řeč. Jenomže cestování stopem mnohdy koreluje s jakousi ignorancí vzdálenějšího a zejména virtuálního světa. Tak tomu bylo i tentokrát. Než si Noemi s Ondřejem všimli, že Jacek volá úpěnlivě o pomoc, uplynulo několik krásných dní. Koupali se v moři a navštívili neskutečné středověké město Kotor, jehož hradby se vzpínají po nedobytné skále a zasloužily by ohodnocení „Nejabsurdnější opevnění světa“. Rovněž nocování nad věhlasnou Bokou Kotorskou, podivným obřím zálivem tvaru trojlístku s neuvěřitelně překrásným výhledem, stálo za zmínku a snad i trochu omlouvá opomíjení internetové komunikace.
Jisté je, že když dalšího dne u benzínové pumpy s wi-fi vyšlo najevo Jackovo bědování, smích přešel a nadešla druhá fáze plánování na dálku, která zabrala takřka celé odpoledne. Ve zkratce šlo o to, že nad veškerá očekávání Bosna u Jacka bez okolků provádí potřebu všeho druhu a jakmile Jacek odejde přes den do práce, štěká a kňučí, neboť je očividně posmutnělá. Jackovi sousedé jsou navíc islámského vyznání a to pro psy často chová zvláštní nepochopení. Jacek je tak staven do nepříjemné situace, která se z dáli jevila i poněkud komická, kdy musí statný muž ukočírovat nezbedné štěně, zatímco mu padají klacky pod nohy. Návrh psího útulku je smeten ze stolu, jakmile vyjde najevo, že sarajevský útulek slouží spíše jako detenční zařízení. Naštěstí Noemi boduje a z hlubin virtuálních realit se vynoří Paní ze Sarajeva, dobrá žena, která chová snad desítku psů a je ochotna se o Bosnu dočasně postarat. Bosna se tedy nevědomky stěhuje a Jacek spokojeně požívá nočního klidu.
Doma
To už se Ondřejovi putování po Balkáně nachýlilo a vrací se pomalu do vlasti. Noemi s Almou přijímají azyl v rumunském Banátu, kde budou na farmičce pátrat po lanýžích.
Současně se chýlí i Bosnin pobyt v zemích balkánských. Jacek vyzvedává pejska u Paní ze Sarajeva, které při loučení dokonce ukápne slzička. A už sedí Bosna v autě a řítí se na chladivý srpnový sever. Pokoutně je propašována skrz hranice Schengenského prostoru a to už i Ondřej vyráží z Bohumína do Brna, aby ji měl ten dobrý Polák komu předat.
V Brně má Ondřej najednou přehršel času, poněvadž Jackovi se přihodil o půlnoci na Maďarech defekt a do otevření autoservisu dalšího rána se nepojede. Nastávají vigilie za Bosnu. Chvíli to vypadá, že Ondřej udá Bosnu sestře své kamarádky (šlo by o narozeninový dárek), nicméně sestřin manžel se odhalí jako zavilý nepřítel psů a z obvěnění tak schází.
Kolem poledne dalšího dne Bosna konečně přijíždí do Brna a fanfáry vítězství se rozeznějí. Vítej v Česku, Bosno! Ondřej ji přebírá, Jacek kvapí do Polska a Bosna nastupuje do vlaku a jede na Bohumín. Jak Bosna, tak Ondřej jsou poněkud nervózní, Bosna z vlaku (pomočí se hned), Ondřej z Bosny (mistrně se ovládá). Konečně Bohumín.
Bosna krátce po vystoupení z vlakové soupravy.
Bosna, pes zahradní.
V Bohumíně a okolí dojde k vůbec nejkomplikovanějším přesunům (tak zvaná akce „Horký brambor“). Potíž je se slíbenou nekolikadenní péčí přes přátele a s tím, že se stále nenašel vhodný zájemce o Bosnu natrvalo. Taky je potřeba štěně naočkovat. Jako první putuje Bosna k Adamovi a je u něj asi týden. Zjevně se jí tam vedlo dobře, protože když Adam odjíždí na dovolenou a přebírá ji Ondřej, je vyrostlá a moc se jí od Adama nechce.
U Ondřeje a jeho rodičů se situace komplikuje. Bosna stůně! Zpočátku tak živá, zvídavá a velice nemotorná fenečka najednou nejí a skoro ani nepije. Jenom leží, smutně kouká, neběhá, neskáče, hodně spí. Jak nešťastný tvoreček! Cožpak putovala z Balkánu a poznávala svět, jenom aby v Bohumíně churavěla? Měkosrdcatá paní domu (čili Ondřejova matka) dělá Bosně všelijaká gurmánská pomyšlení ale bez valného účinku. Za této zvláštní situace vystřídal matčin strach ze psů mateřský pud, ba jakási náklonnost. I otec, jindy tak nelítostný a nesmiřitelný vůči všem tvorům, kteří mu kálejí po trávníku, jako by zjihl a vypadá, že mu je Bosny líto. Veterinářka si po několika dnech a několika vyzkoušených léčivech Bosnu nechává u sebe na pozorování. Bosně je najednou lépe a začíná se mít čile k světu. Nemocí byla patrně juvenilní štěněcí celulitida, která se však neprojevuje výskytem dámských strií, jako spíše zvracením a průjmy a vyloženě nešťastným výrazem ve tváři.
To už je doma taky Noemi s Almou a rekonvalescenční Bosna se stěhuje k nim, a to navzdory autoritářskému a zatvrzelému pánu domu (Noeminu otci), jenž nestrpí neposlušnost a větší než malý počet psů pod jednou střechou. Po uplynutí otcem stanovené lhůty se Bosna opět stěhuje, tentokrát k již zmíněné veterinární medičce Kateřině.
Po dalších několika dnech se Bosna vrací k Noemi, ale to už se z mlh neznáma vynořil potenciální majitel. Je jím Adamův známý Lukáš, Bosnu viděl a řekl, že ji chce. Všichni zúčastnění s jeho touhou jednoznačně souhlasili a v duchu mu děkovali, že ukončí akci „Horký brambor“ a Bosna se konečně usadí.
Poslední den se tedy sešli všichni ti, kteří to celé spískali, Bosna, Alma, Noemi i Ondřej. Seděli na zahrádce a čekali příjezd Lukáše, hráli si se štěněčími hračkami (hlavně s uzlem a s rybou) a rozjímali. Kde to všechno začalo? Kolik toho Bosna zažila! Co všechno viděla, kolik lidí už potkala a kolik lidí se podílelo na její záchraně! Z drobounké chlupaté kuličky z pole u Mostaru už dávno vyrostla do úctyhodnějších rozměrů. Právě se proháněla s Almou po venku a zdálo se, že je spokojená a na ničem jiném právě nezáleží. Nový majitel ji nechá naočkovat a budou společně bydlet v Karviné. Muž, žena, jejich dítě a jejich pes, co se jmenuje Bosna. Jakou radost všichni měli, když je Lukáš i jeho žena Jaruška ubezpečili, že Bosna zůstane Bosnou. A dává to přeci smysl, viďte, takové je přece její jméno. Její památka, ozvěna jejího původu a současně příslib lepších zítřků. Měj šťastný a spokojený život, nejmilejší Bosno od Mostaru!
Bosna v Karviné (foto Karviňáci).
První Vánoce (foto Karviňáci).
Bosna, fena pubescentní (foto Karviňáci).
P. S.: Na závěr bychom rádi poděkovali všem podílejícím se na záchraně Bosny, rodinám, přátelům, vyloženě náhodným známým a především sarajevské organizaci Saving Suffering Strays (paní ze Sarajeva a spol.), která si péči o zaběhlé a opuštěné psy stanovila za své životní poslání. Děkujeme vám.
