Aneb na vážnou notu, když se nechám dojmout a žerty jdou stranou.
Sjezd radosti, do údolí beze sněhu.
Nenasněší a nenasněší…
Sníh prvopočátků. V pozadí Triglav.
Na horách, slovinských, v Alpách, vysoko nad mořem, tam, kde sníh netaje, sníh padá, snáší se. Lehké vločky víří vzduchem. Pozvolna, nikam nespěchajíce, obsypávají krajinu, krajinu krásnou, jako ze starých pasteveckých časů, vesničku malebnou, vysoko v horách, tam, kde sníh netaje, ale padá a jen pomalu se snáší.
Hory, ještě včera viditelné, jsou dneska schované za mlžným oparem té padající nadílky. Co je vidět? Bílá tma. Jen nejbližší stromy, nejbližší domy. Všecko bílé jako sněhuláci. Stromy pomalu mizí pod peřinou sněhu, domy pomalu mizí pod peřinou sněhu, ulice pomalu mizí pod peřinou sněhu. Pořád se snáší. Vločka na vločce, povrchy zmizely, hrany se otupily, přestaly být.
Je ticho.
Sníh šumí.
Tolik sněhu!
Dneska jsme na žádnou velkou lyžovačku nejeli. Zůstali jsme doma. Kvůli sněhu a pro sníh. Šli jsme před chatu, vzali jsme lopaty a odhazovali sníh. Ze dvorku, z cesty, z auta. To všechno, od rána spíš neviditelné, se schovalo do bílých čepic. Schovalo, a přestalo být vidět.
Bylo ticho. Ale my jsme se smáli jako děcka nadšená z prvního opravdického sněhu. A že to byl první opravdický sníh po dlouhé době… Bylo ticho, když sníh jenom tak tiše šuměl, když se snášel a zasypával slovinské hory. Stromy jako z říše ledových králů. Není chladná zima. Je jenom sníh.

Tolik sněhu! A bílá tma.
Tolik sněhu! Cesta do civilizace.
Tolik sněhu! A létající Kamil.
Tolik sněhu! A úprava terénu pro lumpárny a pro radost.
Když jsme byli venku, abychom rozptýlili ticho, smáli jsme se a měli radost. Vzali jsme lopaty na velkolepé slavnosti sjíždění kopců a pospíchali do svahu. Tam jsme si lopatami odhrnuli naši trasu. A jezdili odshora dolů. Žádné ticho už nebylo. Někteří se i projezdili na snowboardu, jiní skákali na lyžích. Lucii jsme zahrabali až po hlavu do hebkého sněhu. A když jí začalo být teplo, vytáhli jsme ji za nohu ven. Byli jsme promáčení odshora dolů. Trochu unavení též, a tak jsme se zase vypravili na chatu. Zatopili v kamnech. Kolem se rozplynula uzená vůně kouře.
Dneska jsme na žádnou velkou lyžovačku nejeli. Zůstali jsme doma. Kvůli sněhu a pro sníh.
Pro sníh, který se pořád ještě pozvolna snáší, pro sníh, který tiše syčí, pro náš vděčný smích, pro ticho, které je všude kolem. Pro ticho, které se zatajeným dechem poslouchá, kudy dál rozprostírat letošní zimu.

Údolí pod Krvavcem tak najednou zapadané sněhem.
Na kabinsko!
Bled je kámoš.
Očistimo smeti!
Trocha Bledu z Titova apartmánku.