Pár hřejivých slov úvodem

Vítejte, lidé dobří i špatní, malí i velcí, ženy, ženy a taky muži, lidé s uhry, a předpubescentní nedomrlčata. Vítejte, mí skvělí kamarádi, ba i vy, odpadové společnosti, které jsem možná jaktěživ nespotkal.

Vítejte u Olihně Poutníčka, místa, kde se vše lenivě vleče a kde jsem si sám pro sebe. Jak je psáno, Oliheň Poutníček, toť receptář dobré nálady, deník chrabrého sestovatele a sborník literárního refluxu.

Dostojí se zde prostoru romantickým výletům s květy a peřím, romantickým vstáváním o kuropění, romantické pohodičce ve dvou či třech a potom tomu literárnímu refluxu.

Budu si zde tudíž dělat radost, tropit žerty, ve volné chvilce sepíši to Nejdůležitější poznání světa z okamžiku.

Poznámka k výhradám vůči infantilnímu názvu:

Nelitujmež nápadů trvalých hodnot, jež jsou zplozenci našich výstředností a opileckých mánií. Naopak: rozvíjejmež je! Protože proč by ne? Tvůrci, sebestředy takových myšlenek jsme stále jen my sami a jsme-li pro danou chvíli upřímní sami k sobě, jsme to my v ryzí podobě teď a tady. Proto budiž Oliheň Poutníček svým a mým, ač jeho nom může zavdat podněty k pohrdání a posměškům. Nechmež jej tudíž v míru cedit vodu, v níž se zrodil, a učiňmež jej šťastným chápavostí!

S láskou Oliheň Poutníček

Reklamy

Um urážení

Urážeti je lidské. Je to nejenom osvěžující, mysl tříbící, ale též tužící kohoutí mohawk na našich nadsamčích hlavičkách. Urážející má znatelnou životní výhodu tehdy, dokáže-li v urážení druhých nalézat veselé potěšení. Dostat se hupky dupky nad věc, stát se vmžiku králem této dispiclíny a dovést se na úkor druhých skvěle pobavit.

Jak kvalitně urazit snadno a rychle?

Výtečné je pěstovat si vyhraněný názor na předem zvolenou situaci a v citlivém momentě se o něj vehementně podělit s nositeli názoru opačného. Čím méně informovaný náš názor je, čím více radikální a méně tolerantní je, tím znatelnější účinek se projeví.

S upřímností nejdál dojdeš, a je-li upřímnost našeho pevného názoru řádně vyhrocena, protřepána, uležena, a konečně gargantuovsky vybouchne v přesvědčivém proslovu či ve filipice mocné, korunované tvrdohlavou absencí rozvahy a sebezapření mluvčího, málokdy se mine dmoucím účinkem. Takové upřímnosti odolají pouze jedinci totálně shovívaví, tolerantní a snad též zamilovaní.

Může se stát, že zamýšlený uražený se vůči naší pravdě ohradí. Netřeba si zoufat. Je namístě mu zopakovat své stanovisko, nejlépe se zvýšenou hlasitostí a důrazem, a naoko přeslechnout obhajobu názoru opačného, takzvaně přilíti olej do ohně. Není radno zabředávat do nudných debat o pravdivosti či morální správnosti toho kterého tvrzení. Debata až příliš často jen umocňuje vzájemné pochopení, což každou urážku zbytečně tlumí.

Ve zcela ideálním případě lze až kosti lámat nezlomným názorem o vševědoucnosti a pocitu prozření z pozření lejna šalamounského.

Jakmile máme pocit, že jsme dosáhli svého a urážka byla přijata se slzou v oku, je rozumné se samolibě potěšit, což nasadí hřebíček na hlavičku. Konečně, úsměv spraví vše.

Měli-li byste pocit, že urazitelných lidí (nebo přátel) ve vašem okolí postupně ubývá nezoufejte a vyrazte do ulic. Města jsou plná nezkušených lidí, kteří rádi odhalí skrytá zákoutí svých duší. A my jsme již zkušení natolik, abychom je zvládli kvalitně poučit.

Přeji mnoho štěstí v urážení, padawané.


P. S.: Blbců není nikdy dost a mají občas velké huby, nenechte se námi rozhodit. ;o)

Tolik sněhu!

Aneb na vážnou notu, když se nechám dojmout a žerty jdou stranou.

Na horách, slovinských, v Alpách, vysoko nad mořem, tam, kde sníh netaje, sníh padá, snáší se. Lehké vločky víří vzduchem. Pozvolna, nikam nespěchajíce, obsypávají krajinu, krajinu krásnou, jako ze starých pasteveckých časů, vesničku malebnou, vysoko v horách, tam, kde sníh netaje, ale padá a jen pomalu se snáší.

Hory, ještě včera viditelné, jsou dneska schované za mlžným oparem té padající nadílky. Co je vidět? Bílá tma. Jen nejbližší stromy, nejbližší domy. Všecko bílé jako sněhuláci. Stromy pomalu mizí pod peřinou sněhu, domy pomalu mizí pod peřinou sněhu, ulice pomalu mizí pod peřinou sněhu. Pořád se snáší. Vločka na vločce, povrchy zmizely, hrany se otupily, přestaly být.

Je ticho.

Sníh šumí.

Tolik sněhu!

Dneska jsme na žádnou velkou lyžovačku nejeli. Zůstali jsme doma. Kvůli sněhu a pro sníh. Šli jsme před chatu, vzali jsme lopaty a odhazovali sníh. Ze dvorku, z cesty, z auta. To všechno, od rána spíš neviditelné, se schovalo do bílých čepic. Schovalo, a přestalo být vidět.

Bylo ticho. Ale my jsme se smáli jako děcka nadšená z prvního opravdického sněhu. A že to byl první opravdický sníh po dlouhé době… Bylo ticho, když sníh jenom tak tiše šuměl, když se snášel a zasypával slovinské hory. Stromy jako z říše ledových králů. Není chladná zima. Je jenom sníh.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tolik sněhu! A bílá tma.

Když jsme byli venku, abychom rozptýlili ticho, smáli jsme se a měli radost. Vzali jsme lopaty na velkolepé slavnosti sjíždění kopců a pospíchali do svahu. Tam jsme si lopatami odhrnuli naši trasu. A jezdili odshora dolů. Žádné ticho už nebylo. Někteří se i projezdili na snowboardu, jiní skákali na lyžích. Lucii jsme zahrabali až po hlavu do hebkého sněhu. A když jí začalo být teplo, vytáhli jsme ji za nohu ven. Byli jsme promáčení odshora dolů. Trochu unavení též, a tak jsme se zase vypravili na chatu. Zatopili v kamnech. Kolem se rozplynula uzená vůně kouře.

Dneska jsme na žádnou velkou lyžovačku nejeli. Zůstali jsme doma. Kvůli sněhu a pro sníh.

Pro sníh, který se pořád ještě pozvolna snáší, pro sníh, který tiše syčí, pro náš vděčný smích, pro ticho, které je všude kolem. Pro ticho, které se zatajeným dechem poslouchá, kudy dál rozprostírat letošní zimu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Údolí pod Krvavcem tak najednou zapadané sněhem.