Pár hřejivých slov úvodem

Vítejte, lidé dobří i špatní, malí i velcí, ženy, ženy a taky muži, lidé s uhry, a předpubescentní nedomrlčata. Vítejte, mí skvělí kamarádi, ba i vy, odpadové společnosti, které jsem možná jaktěživ nespotkal.

Vítejte u Olihně Poutníčka, místa, kde se vše lenivě vleče a kde jsem si sám pro sebe. Jak je psáno, Oliheň Poutníček, toť receptář dobré nálady, deník chrabrého sestovatele a sborník literárního refluxu.

Dostojí se zde prostoru romantickým výletům s květy a peřím, romantickým vstáváním o kuropění, romantické pohodičce ve dvou či třech a potom tomu literárnímu refluxu.

Budu si zde tudíž dělat radost, tropit žerty, ve volné chvilce sepíši to Nejdůležitější poznání světa z okamžiku.

Poznámka k výhradám vůči infantilnímu názvu:

Nelitujmež nápadů trvalých hodnot, jež jsou zplozenci našich výstředností a opileckých mánií. Naopak: rozvíjejmež je! Protože proč by ne? Tvůrci, sebestředy takových myšlenek jsme stále jen my sami a jsme-li pro danou chvíli upřímní sami k sobě, jsme to my v ryzí podobě teď a tady. Proto budiž Oliheň Poutníček svým a mým, ač jeho nom může zavdat podněty k pohrdání a posměškům. Nechmež jej tudíž v míru cedit vodu, v níž se zrodil, a učiňmež jej šťastným chápavostí!

S láskou Oliheň Poutníček

Advertisement

Tanger, brána do Maroka

Zdá se, že jsem se těšil, až bude zima, ba Vánoce, a já si po vzoru ctihodných kmetů začnu vzpomínat na ono léto africké, když u nás vlastně bylo ještě jaro. Ach, jak jasně mi vše vyvstává…

Do Maroka jsme připluli vzdušnou branou a zahájili náš zájezd na severu v Tangeru (známého např. ze snímku Only Lovers Left Alive – doporučuji, velmi dobrá kinematografie, tématu navzdory), což se pro nás nováčky ukázalo jako skvělý tah. On je totiž Tanger takové Maroko v malém, Maroko s kompromisy.

Jak známo, Maroko leží na severozápadním rohu Afriky. Tanger pak leží na samotném severu, u Středozemního moře, takřka úplně naproti Gibraltaru (jenž lze dokonce zahlédnout). V důsledku své polohy je květnový Tanger městem líbezného klimatu, svěžích vánků, blankytného moře a blankytné oblohy, a především téměř evropského tempa, zvyklostí a morálky. Jak vyvstane z příštích příspěvků, čím jižněji se člověk ubírá, tím zběsileji se Maroko otáčí a je těžší a těžší se v něm orientovat. Naopak utopit se v chaosu se nabízí jako stále dostupnější možnost.

Přiletěli jsme v noci. Ještě cestou z letiště, již jsme zamýšleli vážit pěškobusem, nám přistavil vůz plný dvou Marokánců, již nám nabídli svezení – a my se samozřejmě nechali zlákat, což byl překrásný úvod. S chlapci jsme těch pár minut družně plkali, a nakonec se rozloučili docela v centru, kde nás něžně vysadili, kousíček od hostelu. Navzdory pokročilé hodině byly ulice i uličky plné života (především nás překvapily čiperně hrající si děti). My jsme však v této fázi ničeho příliš nedbali a zamířili do hostelu spát.

Ve většině případů se nám v Maroku povedlo splašit hostel v úplném centru, za krásnou cenu. Ovšem ty hostely, to byly hotové paláce, zdobné, velikolepé, samé vykrajované obloukovité průchody, samý dřevodělný filigrán a kaligrafické Allahu Akbar a podobná tvrzení, vše tak velmi arabské, cítili jsme totální exotiku, orient, jiný svět, pro nás nepoznaný, barevný a členitě krásný. Typickou vlastností marockých (jakož i beztak obecně arabských) budov jsou ploché střechy s posezením, což je bombastická náhrada chybějících zahrádek. Nejinak tomu bylo v Tangeru. Ještě v noci jsme se vypravili na střechu (on byl ten hostel asi pětipatrový) a hleděli s úžasem do živého města pod námi. Pravý úžas se ovšem dostavil ráno, kdy jsme se naplno čerstvýma očima rozhlédli kolem sebe. A viděli moře a přístav na jedné straně a všude jinde domy, mešity, klikaté uličky, vše krásné, vše bíle omítnuté, vše plné onoho arabského zdobení, kterak se pnulo po okolních úbočích. Neváhaje, vyrazili jsme se ztratit do uliček.

Takhle ráno se město ještě tolik nehemžilo, ačkoliv slunko už zářilo na nás dva bloudící ve spletité medíně, čili starém městě. Vše vypadalo tak nějak jinak, tak nějak staře ovšem. Ta zašmodrchanost uliček! Stará Praha je oproti tomu soustava přehledných bulvárů. Těch zatáček, podchodů či průchodů, z nichž jedny vedou na místo, odkud vyšly, jiné končí slepě a poslední vás zavedou tam, odkud se bez pomoci nevrátíte, poněvadž se totálně ztratíte (vlastně mi to celé připomínalo Baku). Doslechli jsme se, že tyto medíny byly záměrně budovány zmateně, aby se v nich vyznali pouze místní a případní intrůdeři se ztratili a zhynuli v zmaru chaosu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Typická přehledná ulička tangerská.

Tak. A výhodou právě tangerské medíny je, že je relativně malá a stále nějak pochopitelná. Na rozdíl od dalších měst není tak přeplněná pouličním prodavačstvem a místních „nutičů“ taky není tolik. Lidé se chovají slušně a zdvořile a „ne“ většinou chápou bez výhrad. My jsme se tedy zanořili a nořili se hloub a hloub a prozkoumávali, oťukávali, očichávali, ochutnávali, vnímali. A učili se smlouvat a říkat výrazné „ne“. Posnídali jsme amlu (sladká nátěrka, tuze chutná: arganový ojl + med + mandle) a avokádový džus. Nechali se berberským „nutičem“ provést půlkou města, aby nás dovedl k prodavači oudu, arabské kytary – já jsem někde pouze zahlédl ten oud napsaný a prostě jsem to slovo se zalíbením vyslovil nahlas (mám k tomu jakousi přirozenou afinitu, či co) a „nutič“ vše slyšel a neprodleně se nás ujal, že nás k oudu dovede, a vedl nás (a hrozně při tom kulhal) pořád dál a dál a pokřikoval kolem sebe a ptal se prodavačů a furt dbal, abychom jej následovali. A my následovali, že, jsme přeci slušně vychovaní. Nakonec jsme dospěli k malým dvířkám do obřího obchodu. Ale prosím obchod to byl prvotřídní! Zboží všeho druhu bylo neopakovatelné, působilo to tam trochu jako starožitnictví, ale plné krásných i nových věcí. A pan prodavač tam měl jeden rozladěný oud, na který nikdo neuměl nic zahrát. Potom nám zkusil prodat koberce a pestrobarevné šaty a odkazoval se na Tisíc a jednu noc. Stereotypy nelžou, je na nich obrovský díl pravdy! Smáli jsme se, ale nevěděli, jak slušně odmítnout. A v tom to celé je. Koncept slušnosti totiž není úplně univerzální. A přehnaná ochota nemusí být odměněna přehnanou servilností. To jsme se tehdy naučili a pověděli prodejci důrazně, že si nekoupíme nic, ale že má obchod krásný a věci taky krásné. Snad to bylo tím, že jsme byli v Tangeru, ale pán to pochopil a nic nám už nenutil. Venku čekal náš nevyžádaný berberský průvodce. I tomu jsme poděkovali a šli si po svých. Vlastně ani nevím, jestli jsme mu tenkrát vtiskli nějakou tu minci, nebo ne…

Když už jsem zmínil Berbery, ti jsou původním severoafrickým etnikem, soužijícím s Araby. Zdáli se mi menší, takoví pokrčenější, odívají se do podivných (ale nádherných) koberců či županů. A hovoří vlastním jazykem a píší vlastním písmem, hláskovým, ovšem to písmo vypadá jako by je vymyslelo dítě, je radost na ně pohledět. A v Maroku jich je zhruba polovina.

Tyhle informace a kulturní nuance jsme vstřebávali postupně, vyloženě dovolenkovým tempíčkem. Tak jsme pojedli slavný tajin, zatím ne velmi dobrý, pili nejvíc nejsladší a taky nejlepší Touareg (marocké té) na světě. Taky jsme si všimli, že nás dost dlouho sledoval jeden pán (to bylo podezřelé), a viděli jsme, jak se jeden kocour celý jakoby nafoukl, zvedl ocas a, zatímco se nikdo (krom nás) nedíval, totálně zechcal mocným proudem vystavené balené vody a slastně se u toho celý rozklepal, a přespousty dalších koček. Zjistili jsme, že vstup do mešit je v Maroku zcela zapovězen všem, kdož nejsou mohamedány (to nám bylo líto, toužili jsme nakouknout). A zašli jsme k moři, kde jsme potkali Abdulláha, potulného psa, jenž se k nám na pár kroků věrně přidal, dojímali jsme se pohledem na nejsmutnější hydranty na světě, viděli jsme vyhlášené fénické hrobky tesané do holé skály a podél pobřeží a skrze lesy a napříč neprostupným křovím jsme asi dvacetikilometrovou procházkou došli k přepěknému majáku na mysu Spartel, kde končí Středozemní moře, aby dalo prostor Oceánu.

Ještě něco kultury. Maroko je na arabský svět vcelku sekulární a tolerantní zemí, obzvlášť co se návštěvníků týče. Hidžáby nejsou povinné ani pro místní ženy (ale mnohé je na známku své víry nosí, ba i burky se místy vyskytnou). Zakrývání kolen či paží rovněž není povinností, ale místní často nosí dlouhé rukávy i nohávy (samozřejmě mešity mají svá přísnější pravidla). Vše tedy působí liberálně, viděli jsme turistky pobíhat v medínách v podprsenkách – a dává to celkem smysl, vždyť je tam hic, že? … A přece to smysl nedává, je něco mezi nebem a zemí, čemu se říká ohleduplnost a úcta. Úcta k místním mravům a ohleduplnost k jejich nositelům. V civilizaci jsme tudíž zakrývali kolena a měli z toho lehce povznesený pocit oproti těm nepatřičně podprsenkovým paním (ať žije egoism dobrovolného pocení!). Ale měli jsme dojem, že místní to nějakým způsobem těší, ač na to nikdy nepřišla řeč. Nu. A mimo civilizaci (např. na horách) jsme se ženýrovali méně.

Byla tu však jistá skutečnost, ohledně níž jsme domorodcům po celý pobyt nepokrytě lhali (kéž nám to laskavý čtenář promine): tvrdili jsme totiž, že jsme sezdáni. Připadalo nám to jako svého druhu menší zlo. Cestující muž a žena by dle místní morálky měli být rodinou (např. bratrem a sestrou nebo manželi). Podružné věci jako rozdílná příjmení nebo absence prstýnku nikoho (překvapivě) nezajímaly. Byli jsme tedy manželi se vším všudy, a tím jsme předešli možným nedorozuměním. Soudíme zpětně, že to byl velmi dobrý tah.

Když jsme se takto všeobecně poučili a značně zmoudřeli a už už uvěřili, že máme Maroko (a beztak celou Afriku a většinu dalšího světa, jakož i vesmíru vůbec) jaxepatří v malíku, vydali jsme se dále k jihu, stopem do města Šafšawán, modrého města, abychom tam zkušeně nakoupili nějaké pěkné koberce.

(Pokračování zase někdy příště…)

Slovenščina, jezik smešen

Během pobytu v Lublani jsem se chtěl mj. věnovat studiu slovinského jazyka. Chtěl jsem vstřebávat a obohacovat se. Vzdělat se a dobře se u toho pobavit – čekal jsem četné jazykové průniky obohacené o falešné kamarády a bizarní významy známých slov. Věřil jsem, že to půjde snadno. Leč vyšlo najevo, že kurz slovinštiny je koncipován toliko celosemestrálně a je poskytován za úplatu, což pro mě, dvouměsíčního stážistu, nevyznívalo jako skvělý plán… Namátkou vydolovaný online kurz mě hned v první lekci, poněkud zdlouhavé, naučil slova avtobus, cigareta, čokolada a denar (smysl volby právě těchto slov jsem nedohledal), pak jsem jej vzdal. Aktivní vzdělávání jsem tudíž (comme d’habitude) odhodil do propadliště dějin a vzdělával se převážně pasivním přijímáním, velice pozvolna. Vlastně docela záhy vyplynulo, že slovinštině lze s trochou doptávání rozumět. Falešných kamarádů je samozřejmě mnoho, slova nabývají docela kreativních významů, intonace je taková nějaká italská, s přízvukem na předposlední slabiku (ale jinak než jak si počínají Ostravaci) a zájmena a předložky jsou výslovně podivné. Celkově je to nicméně legrační a milý jazyk.

A proto, nežli vše zapomenu, rád bych se podělil o několik pozoruhodných pokladů, jež jsem svou osmózou vstřebal. Je toho vcelku spletitý mišunk známého iodvoditelného, ale i překvapivého a poněkud šokujícího.

Poněvadž základem státu je rodina, začnu i já rodinou. Ta se poví družina. Vlastně to smysl dává, že? Ale produkt rodiny, totiž dítě, se slovinsky řekne otrok. Tady je dobré se zamyslet, co pro nás děti znamenají, zvážit benefity dětské práce a možná se inspirovat u nedalekých sousedů… Obzvlášť když v Lublani na každém rohu vidíme tržnice nabízející knjige za otroke. Tomu říkám vážit si literatury! Ovšem podobných výměnných obchodů je tam více. Asi neřeší demografické nedostatky…

Na tomto místě vám dám hádanku. Odpovím o pár řádek později. Přemítejte, co to asi znamená nebotyčnik.

Teď bych vás rád povábil do obchodu. Pokud nebude zaprto (což bývá vždy v neděle), dostanete se dovnitř a na promoční cedulce přečtete: Naša kakovost, tím se tam prosím chlubí. Jdete obchodem, minete všecky ty paradižniky, čebule či fižule, až vás konečně něco zaujme. Jajca mladih kokoši! To přeci musíte mít! Obzvlášť když víte, že kokoš je kohout. Chcete si spravit chuť? Pořiďte si sladki prah (což jsem myslel, že je cukr, ale zdá se, že kecám a spíš je to kypřicí prášek). Taky si můžete pořídit místní pivo, totiž zelené Laško nebo červené Union. Nebo berte nejčastější pivo, totiž Kozla. Ovšem seženete i Budvar a Plzeň. Jen opatrně, aby se vám z toho nezhoršila ravnotežje (rovnotíže, že).

Teď dvě slova, která jsou pěkná, ale nemají více souvislostí. Hitro, čteno [chitro], nemá s důvtipem nic společného. Nene. Znamená to rychle (a prý je to stejně nějakým východoslovanským jazykem). Druhé slovo je kmalu. To je příslovce a znamená již brzy. Zase to dává nějaký hluboce zasunutý smysl, že?

Teď chci psát o koloběžce. Ta se zcela nezajímavě poví skuter. Ovšem chorvatsky již je to hezčí, totiž romobil.

Oslí můstek, od koloběžek k vláčkům. Nádraží se poví kolodvor. A když už jsme u těch budov, už víte ten nebotyčnik? Nu? Je to stejně jako česky a vlastně i anglicky. Totiž mrakodrap.

Tím se můj seznámek kmalu vyčerpá. Pěkné bylo, když jsme ve výloze viděli velkou, snad trochu nabubřelou reklamu na slušni aparati (čili slušné aparáty). Ale výloha nepůsobila až tak nabubřele, protože ve skutečnosti prodávala…

Naslouchátka, co taky jiného, že?

A slavnostně skončím svůj výčet čímsi, s čím jsem se setkával denně, totiž vrcholovým sportem. Slovinci jsou dobří sportovci, v zimních či kolesarjenskih (cyklistických) sportech leckdy dosáhnou na metu nejvyšší. Ovšem za jakou je to cenu, když jejich titul, totiž mistr světa, zní…

Svetovi prvak.

Trochu si pak říkám, jakou má pro Slovince cenu usilovat o nějaká prvenství, když u nás je prvákem každý otrok…

Lublaň čili stolice slovinská

Lublaň, slovinskou stolici staroslavnou, překvapivě mnoho Čechů označuje za Lublaňu. Původ tohoto zkomolení je, stejně jako Lublaň samotná, vzrušujícím mystériem. Je to příjemné studentské městečko zvíci Ostravy, ovšem charakterem bližší Olomouci či Brnu. Toto „jediné slovinské město“ (jak jej označil jistý zemitý místní) se rozkládá v jinak tuze prohornatělém Slovinsku atypicky v mírné nížince u říčky Lublaňky. Okolo té se o podzimu (kdy jsem byl návštěvou) po ránu rozlézají husté mlhy, po poledni se trhají a dají svítit jižnímu slunci, jež hřeje a nabádá k průzkumu. A já jsem rád uposlechl toho volání a zkoumal jsem, ač mnohdy nesystematicky a po troškách, jat vírou, že za dva měsíce takřka bezděčně zočím vše potřebné; povětšinou jsem si tak během návratu z práce zajel kousek tímto či tamtím směrem, občas centrem provedl nějakou tu návštěvu, obecně jsem pak dost civěl a vstřebával.

První věc, jíž jsem co koloběžkář pocítil, byla uspokojivá hustota cyklostezek (a pyramid). Lublaň je jimi řádně protkána a cyklisté nejsou vnímáni za nechtěný nežid motorizovaného světa, nýbrž za jeho protiváhu. S tím souvisí zákaz vjezdu automobils do centra (k pyramidám a tak) nebo třeba symbolický poplatek za využití sdílených velocipedů 3 € za rok (nebo za semestr? Ono je to ostatně jedno). A cyklistů bylo na slovanský stát opravdu požehnaně, cítil jsem se mezi nimi jako ryba ve vodě (ovšem na koloběžku hleděli s úžasem, to nemohu říct!). Velmi rychle jsem též pochopil, že centrum Lublaně je miniaturní. Jedná se vesměs o nábřeží a pár přilehlých uliček a pyramid, vše opravené (ale nikoliv pompézní či nevkusné) a čisté (k tomu zajisté přispívají též koše na tříděný odpad takřka na každém rohu). Samo centrum se vine okolo Lublaňky a oplývá kostely, mosty, pyramidami, příjemnými restauracemi, trhy, prodavači pečených kaštanů, sochami a opravdu mnoha antikvariáty (nepotřebuji všemu rozumět). Na každém rohu je též nějaká ta pobočka monopolní Univerzity v Lublani (tento moloch prosím pěkně sestává z 23 fakultét a 3 akademií).

Lublaň má i hrad. Na jediném velkém kopci (jehlanovitého tvaru), úplně, ale úplně v centru, hned nad Lublaňkou. Je z něj pěkný výhled na většinu centra a hory trochu dál. Mimo hrad má Lublaň ještě dvě významné lokality. První je místní „Kristianie“ zvaná Metelkova, podivuhodná slepenina umění, volného života, nevkusu, naděje, hnusu, barev, drog a mozaiek všeho zbylého.

Druhou je brutalistní dědictví staré dobré Jugošky. Metelkovu jsem jednou prošel, skoro ex offo, nicméně je to legrační a fotogenické místečko. Více mě ovšem fascinoval místní duch brutalismu. Budovy přiznaného a štědře neseného betonu, jimž jsem se ve svých kosích letech s oblibou vysmíval, mě nyní udeřily nesmlouvavou silou a uchvátily svou tvrdou monumentalitou. Našel jsem poetiku v těch budovách či stavbách, jejichž účelem bylo ohromit, vzbudit naději či víru v budoucnost – tu nevyzpytatelnou mršku, která se nakonec vrhla docela jiným směrem. Monumentální díla tak vlhnou ve sladkém dešti, němě svědčí o ideálech dávno minulých a pozvolna se zaplétají do ideálů současných, jež organicky bují okolo nich. O brutalismu jugoslávském ještě výhledově sepíši jedno pojednání.

A protože je Lublaň na hlavní město opravdu drobná, mimo sem tam nějakou tu pyramidku nebo park v ní už skoro nic víc není! Snad i proto v ní čas plyne tak nějak nadčasově líně, příjemně a pomalu. Lidé se příliš nikam neženou a na svět vůkol se spíše usmívají, než mračí (a abych nezapomněl, hovoří skvěle anglicky, ať jde o studenty, pumpaře či prodavačky). Snad všichni se navzájem znají, chovají se tudíž slušně jak k sobě navzájem, tak ke svému titěrnému městu. Lublaň tak pěkně funguje jako hodinky, jako mikrokosmos Slovinska. Je to snad dáno tím, že malé věci se snáze řídí? Že malý stát a malé město citlivěji přerozdělí finance k spokojenosti všech? Kdo ví, ale fandím!

Koda. Všimli jste si, že je Lublaň trochu plná pyramid? Sochy, symboly, náznaky, rekonstrukce římské zdi do špičata, všude jsou pyramidy (já vím, z fotek to asi moc nevyplývá, když jsem ty pyramidy nestihl nafotit… Ale věřte, nevěřte, jsou tam a jsou všude). Vrtalo mi to hlavou, snad mají Lublaňané nějaké příbuzenské vazby na faraony? Nebo tam přistálo tradiční UFO ve tvaru pyramidy? Snad spiknutí? Pátral jsem po odpovědích na tuto vzrušující otázku, ale dlouho mi nikdo nedokázal odpovědět. Až konečně jeden Nejmenovaný promluvil a odhalil mi to dávné tajemství! To bylo tak. Značnou část města rekonstruoval ve 20. století jistý Jože Plečnik, místní workoholik, architekt a člen volnočasového kroužku svobodných zednářů (!). Tento znamenitý architekt městu vtiskl velkou dávku staroegyptství ve jménu tajných společností, pravd a dobových konspiračních teorií. Jo a mimochodem u nás zvelebil pomalu půlku pražského hradu a okolí, nechal tam kupříkladu vztyčit několik pyramid…