A z nenadálého popudu, dlouho plánovaného, vzešlo onoho léta Páně MMXVIII přesvědčení, že je načase ještě jednou podojit mládí a sílu a spojit výhody žádného aktivního stůdia a laptopického pracovního potenciálu (čili práce z pohodlí a bezpečí domova).
Ve své skriptorní robotě oznámil jsem záměr absencí dvouměsíčních, načež mi byly ruce zulíbány, jakmile jsem s hrdou vírou prohlásil, že korektorskou řeholi nezradím a budu se za správnost a krásnost Čeština bít i ze zahraničí (bez penězí do ciziny nelezí, že). Bylo mi požehnáno a vymalováno.
Tož jsem se vypravil. Letenku za mrzký peníz pořídil, nakupil něco proviantu (a že se tahám se dvěma batožinami, to si asi během výletu neodpustím). Pln smutku rozloučil jsem se s rodinó i Brnem, políbil děvče, jež jsem měl rád a které, až se vrátím, bude na věky věkův v Germánii. Abych mnoho neslzel, odletěl jsem rychle…
Jak jsem přivandroval
A tak se stalo, že jsem jedné noci přilétnul do gruzínského Kutaisi, gruzínského Brna, kde jsem měl přislíbený nějaký ten tradiční Couchsurfink. U jistého šamánka Zeda. Něco negativních referencí (jako že nebývá často doma, bývá tam jen jeho stará máteř a chce peníze) mi těžkou hlavu nedělalo. Chyby přec činíme všickni, není-liž pravda.
Pomocí místní hromadné dopravy, tzv. maršrutky, jsem se dopravil z letiště do centra, odkud jsem odcupital (obtěžkán svým batožinným požehnáním) nakrásně před Zedův domeček, pěkný, s bohatou zahradou plnou flóry a zdmi pomalovanými válečnými a esoterickými malůvkami. A Zed osobně? Nebyl doma, byla tam jen jeho stará máteř a chtěla peníze. I tož jsem jí žádné nedal a ani sám jsem se nedal, že mám přislíbený nocleh a že zděs přespím. Ona kulhavě pochopila, že se mnou nepochodí a nabídla mi pokoj, lůžkoviny, ba bohatou snídani připravila. Přesně dle mého gusta.
Zed je balnoj. Spráskli jsme ruce a bylo po debatě.
No jo, ale što to značí „balnoj“? To už náš milý rusofílek netušil. (Totiž ono se v Gruzii mluví rusky. A taky gruzínsky, ale to neznamená nic.) Po nějakém tom doptávání vyšlo najevo, že je Zed choř. Navíc nemá práci a každý den se u dveří objeví jeden turista. Šikovný Couchsurfink panáček, což? Co naplat, rozhodnul jsem se nepřilévat oleje v oheň, a dalšího rána jsem Zedovu ubytovňu opustil. Stejně je otázka, zda je chlapec vskutku nemocen, nebo pouze lanaří naivní turisti v ústrety staré máteře, aby je dojala svou starostí a vyždímala z nich něco dengoj. I mi se zželelo a v pokojíku po mně zůstalo něco almužny.
Super dobrodrůžo, ne?
Kutaisi
Kutaisi je ubohé město.
To mi bylo zřejmo hned od počátku, kdy jsem vážil své kročeje po periferii nemoha se dopátrat maršrutky adin. Od Funi jsem znal, že se Gruzínci touží považovat za Evropany. A všude kolem mě se válela Indonésie. Prach, broky, špína, odpadky, polorozpadlé haciendy starých dobrých časů, obyvatelstvo posedávající na zápraží a prázdně pozorující holuby a domácí zvěř. Psi volně pobíhající, polehávající. Kočky volně pobíhající, polehávající. Mrtví, či živí, to působilo jako totéž. Vozidla, či auta (poněvadž Gruzínci jsou na rozdíl od Indonésanů pěkně po europsku autový národ) bez nárazníků, kapoty, nicméně pojizdné, posmrkávají po zaprášených silnicích. Všude kolem šílená gruzínská hieroglyfika. A ještě ti lidé – ačkoliv byli všude, nezdáli se vstřícní, ba ani příliš přátelští. Uhýbavé pohledy a přitom ostražité, bylo na nich vidět, že ve mně tuší turistu. Neusmívali se však. K selfie nedošlo. Snad městský typ, říkám si, a vybavuji si zkaky o nejvstřícnějších a nejmilejších lidech, které kdy snad všichni, kdo už v Gruzii pobyli, potkali a o nichž vyprávěli lákavé baječky. Snad městský typ…
Typická gruzínská babča. Seděla na zápraží bez hnutí, když jsem šel na procházku, i když jsem se za hodinu vracel.
Typičtí Gruzínci.
Market. Melouny.
Podél řeky Rioni jsou ty nejvýstavnější vilky.
Domy, co se hroutí. S cestovním kufrem.
Kutaisi je ubohé město. A po asi pěti dnech jsem je začal mít rád. Bývalá Kolchida (pro ty žalostně nepolíbené: Kolchida bylo to místo, kam se Iásón vypravil s Argonauty pro Zlaté rouno). Kromě samotného centra a kostelů je to poněkud nešťastný kousek rozpadajícího se skvostu. Před pár desítkami let muselo být Kutaisi poměrně pěkné město. Nějakou zapeklitou finanční infuzí ze SSSR tu vyrostlo množství pěkných vilek obehnaných nádhernými ploty, se zahradami bujícími vegetací, ovocem, zeleninou, květy…
Kostel sv. Jiří zeje temnotou.
Katedrála Bagrati – svého času v UNESCO, po instalaci postmoderního výtahu již bez UNESCO…
Luhta tam byl taky. Zdraví všem!
Katedrála Bagrati, noční záře.
Typické Kutaisi. Drátů všude dost. V pozadí kostel sv. Jiří.
Dodnes však zůstaly výstavními toliko rostliny. Stromy, keře, všechna zeleň tu bují stále. Ovšem dílem neúprosným Chronem a dílem nekvalitními materiály, jichž se bezesporu užilo, se vše pomalu rozpadá, hroutí. Místní jsou, zdá se, spokojení, mají-li střechu nad hlavou. Je-li omítka slezlá do nepoznana, branka rezavá, že nejde otevřít, okna vybitá, nebo úplně chybící, zmíněná auta bez nárazníků, hlavně, že se pohybují, hlavně, že dům (nebo aspoň většina místností) stojí… Asi to chápu. V Gruzii, zdá se, není peněz na rozdávání a tudíž místní žijí s tím, co mají, respektive nemají. A to je hotová Indonésie.
Za policejní stanicí je jiný svět, temný a plný drátů.
Výběr toho nejlepšího gruzínského piva.
Právě proto jsem začal mít Kutaisi rád. Je takové šedivé, umouněné, přežívá na zašlé slávě (Kolchida je zapomenuta úplně, slávou myslím všudypřítomné rozpadající se vilky staré pár desítek let). Překrásné ploty a výstavní branky s dávno zašlým leskem, které chytly patinu rzi a opotřebení. Ale jaká variabilita v nich stále dříme! Vypadá to, jako by každá vilka měla branku na zakázku. A třeba taky měla. Měla, a dnes z toho zbyly smutné pohledy zpoza plotu.
Fialové dveře.
Krásná branka č. p. 12.
Moderní Kutaisi, příslib modrovlasých malebností…
Graffiti – typické gruzínské hieroglyfy. Už umím asi 10 písmenek!
Krásná branka č. p. 50.
Gelati a Motsameta
O víkendu jsem si pak vyrazil na výlet. Tedy o sobotě, neboť o neděli pak jsem pokročil směrem k Tbilisi. Tož sobota.
Obok Kutaisi nachází se vznešený spirituální komplex. Zove se Gelati, momentálně je zavzat v UNESCO a v minulosti jej nazývali též novými Aténami či druhým Jeruzalémem. Kdo nebyl v Aténách ani Jeruzalémě, rychle pochopí proč. Mělo jít o kulturní a edukační středisko regionu. Tuším, že znal-li bych o Aténách a Jeruzalémě více, přirovnání by znělo spíše absurdně. To však nemění nic na tom, že klášterní komplex byl malebný a jeho historický regionální význam nebyl pouze drobný.
Takto vypadá typická kaplička s podloubím na Gelati. Spodek vynechán, tam bylo národa…
Pro veliký úspěch totéž ještě jednou. Vlevo polák.
Jedná se vlastně o klášterní soustavu několika kostelů (tuším, že právě dvou), zvonice a podpůrných budov (tož nějaké to skriptorium, dormitář, krásné zídky a tak dále). Jak jen to Gruzínci umí, vše stojí pěkně na kopečku, takže je od kláštera pěkný výhled do okolí a z okolí pěkný výhled na klášter.
Klášter se zrovna kurýroval, čili hlavní katedrála sv. Panny byla obležena lešením. Vevnitř probíhal patrně křest. Napřed nějaký ten zpěv, plno lidí, hustě zarostlý patriarcha a potom už jen řev lidského pomazaného. Škoda těch lidí, ten kostel byl mimořádně zběsile pomalován, prastaře a ve značné hustotě. Všude vonělo kadidlo, atmosféra liturgická, vytrhávala myšlenky kdesi jinam… Menší kostel sv. Jiří byl neobležen a liduprostý. Malby byly i zde velikolepé… Ze všeho čišelo posvátné stáří a hlavně neměnnost mnoha staletí. Vždyť ty fresky jsou (teď jsem se dočetl) z 12. až 18. století. A to už je nějaký věk.
Báň.
I toť, kostel sv. Jiří, bohatý freskový dekor, liduprostý, stařičký.
A aby se neřeklo, zděs i jakýs ten hlavní chrám svaté Panny. Větší, ale poněkud přelidněný, s Rumcajsem někde dole. Měl jsem skrupule k focení. A přece hle, malby plnohodnotné. Těch barev… A též báň.
Když jsem se dosti vynakoukal, vítr změnil směr a já se vydal po něm, směrem k druhému klášternímu komplexíku, méně významnému a taky méně pěknému!
Motsameti se jmenuje. A i ten by byl na naše drobné české poměry považdován za významný. A byl tuze krásný, a přece mu chyběla velikolepost gelatského kláštera. Motsameti je vystavěn vyloženě na skále. A co dodat. Byla tam svatba, hodně žen na podpatcích, v nichž neuměly chodit, drahá auta, foťáky a úsměvy. A bouřka. S přeháňkou. Ovšem i zde byl patriarcha s mnoha vousisky jako Rumcajs a zapudil mne od ikonostasu, kde jsem se neobezřetně ochomýtal.
Motsameti na skále kámoš.
A pak maršrutka do hostelu, spát a ráno pak Tbilisi. Juhu!
A na zastávce maršrutky ujo a divočina.
